Dříve nemyslitelné, tedy zrovnoprávnění laiků s kleriky, stalo se skutkem. Když tedy návštěvník hledí na bronzový kalich na zdi presbyteria tohoto kostela – není to ledajaký kalich. Je to kalich ne sice historický, ale symbolický. Kalich znamení, že "jde to i jinak".
O téměř pět set let později, 18. srpna 2012, se v tomtéž kostelíku konala bohoslužba, zakončující festival Prague Pride. V Americe a západní Evropě jsou bohoslužby, spojené s výročními gay a lesbickými festivaly, běžné. I v průvodech vykračují zástupci řady křesťanských církví, synagog a jiných náboženských společností, které berou téma homosexuality jako výzvu, ba jako šanci k nové duchovní odvaze a tvořivosti.
V zemi české to však byla věc nová: Účast věřících v průvodu i následná bohoslužba. Skupinu "Křesťané pro Prague Pride" přitom nezaložili křesťané homosexuální, nýbrž naopak ti heterosexuální, které mrzí homofobní horlení jiné části církví. Byla mezi nimi i dívka, která nesla v průvodu transparent "Jsem tady, protože jsem křesťanka".
Účastníků bohoslužby u Martina ve zdi bylo jen pár desítek. Avšak duchovní význam tohoto aktu byl srovnatelný s onou revolucí před půl tisíciletím. Že by Jakoubek ze Stříbra dostal z tohoto tématu, kdyby mu ho na stůl a do kostela tehdy přinesli, infarkt? Možná. Avšak – jeho doba řešila svá témata a své boje o rovnost, naše doba zase naše otázky, zda a jak "to jde i jinak". Třeba bude jednou ke kalichu u Martina přidána i duha, na věčnou paměť.
