Za prvé, občas i druhořadí písmáci, autoři poémomístních hrdinech Janech Kadimírech Sejčcích, mají význam pro konkrétní lokalitu – pro pocit jejích obyvatel, že jejich domov má nezaměnitelnou vůni a chuť. Za druhé, často právě dílo vyrůstající ne z globálních trendů, ale z lokální zkušenosti přeroste své místo vzniku a mocně ovlivní celek; Bohuslav Reynek buď jmenován za všechny. A za třetí, mezi regionalitou a literárností mohou existovat i rafinované, mnohoznačné vztahy.
Příkladem takovéto mnohoznačnosti je sbírka Štěpána Noska Na svobodě. Autor se celoživotně pohybuje na Náchodsku, v kraji přímo přecpaném literárními tradicemi – Jiráskem, Němcovou, bratry Čapky atd. Profesně se však zabývá současnou americkou literaturou.
Z tohoto potkání dvou světů pak vyvstala pozoruhodná poezie: jazykově tříbená až k hermetičnosti, ostře pozorovatelská, zacílená k zábleskům okolosvěta – a pekelně ironická k ošidnosti spokojené regionalistické tradice: „v okresním věstníku – kdo je kdo v babičce – na dvacet dílů – za domkem němcové – nové toalety – v garážovém slohu“, „kam šlápl jirásek – tráva už neroste“.
Není to však ironie z nenávisti, ale z lásky k onomu místu, z láskyměnící se v trpkost. V trpkost – a úzkost: básně Štěpána Noska se po těkavém oslepeném mapování okolosvěta v závěrech pravidelně choulí do úzkosti. Do úzkosti, v níž se mu v českém písemnictví rovná možná jen jeden autor: také takový „regionalista“, totiž Jan Čep.
