Pouhých dvacet pět let života, ve kterém hlavní roli vedle vlastního tvůrčího umění hráli dva umělci, Bohuslav Martinů a Jiří Mucha. Naslouchat kaprálovskému týdnu bylo o to tklivější, že ze srovnání příběhu a původní tvorby vycházel silněji ten příběh - kdežto původní dílo Kaprálové, jakkoliv talentované, se jeví spíš jako „ještě ne“.
Ta dívka, která zemřela v nemocnici v Montpellieru na prahu okupace Francie, nebyla geniálním spontánním Rimbaudem, nýbrž žačkou Martinů, která by bývala potřebovala víc toho, co jí dáno nebylo: času.
Nejsilnějším hudebním zážitkem z kaprálovského týdne tak byla paradoxně opera Martinů Julietta aneb Snář, která je s Kaprálovou spojována. A opět paradoxně, Martinů operu napsal dříve, než Kaprálovou poznal. Sen hrdiny o Juliettě je vykládán jako sen autora o Vítězslavě, která se má teprve objevit. Že je to trochu mystické? Ale taková je i opera. Opera o tom, že život bez vzpomínek by byl nesnesitelně prázdný a že sen může být pravdivější než takzvaná realita.
Mírně surrealistický děj je vzat ze hry Georgese Neveuxe -a jeho osoba překvapivě propojuje obě výročí. Tento francouzský literát se narodil na Ukrajině, a i on tedy patří k umělcům, kteří prchli před bolševismem. Jeho blízkým přítelem byl Robert Desnos, tedy jedna z obětí Terezína. Po válce Neveux napsal hru Žaloba proti neznámému, jejíž postavy žalují Pánaboha za to, že svět špatně spravuje. Hra je vsazena do „poklidných“ starých ruských reálií, ale těsně po Osvětimi všichni rozuměli, oč jde. A rozumíme dnes tomu, oč jde?
