Bismarck do zdejšího minimuzea věnoval gobelín podle jistého pruského historizujícího obrazu, na němž Jindřich efektně skřípá zuby. Směšné, ale asi docela pravdivé. Upřímné smíření to totiž nebylo ani z jedné strany, za pár let se do sebe oba mocní znova pustili a skončilo to špatně.
Ale Matylda, co ta Matylda? To nám něco připomíná – ano, to je přece ta Matylda, která tak trochu patří i do dějin staré české literatury, anžto o ní vypráví Kosmas! A vypráví, že to byla dáma emancipovaná, že si ve svém jedenáctém století sama vybrala a oslovila ženicha.
A dál vypráví pikantní historku o tom, jak se ženichovi o svatební noci trapně nedařilo: "On s ušima schlíplýma stál jak nějaký mrzutý oslík. Dlouho seděla žena na desce jako husa, když si dělá hnízdo a vrtí zadkem sem a tam nadarmo, konečně však rozzlobena vstala žena nahá, levou rukou chytila toho polo muže za hlavu, naplila si na pravou dlaň, dala mu veliký políček a vystrčila ho ze dveří, řkouc: Táhni mi, obludo, a nehanob království mého."
V dané situaci to byla ostuda, ale pro české dějiny je to pýcha. Co? Přece to, že na počátku české literatury stál muž, který byl nejen zbožný a nejen vzdělaný v antické literatuře, ale i muž s evropským rozhledem (ne nadarmo vystudoval kousek od Bruselu…) a též muž se smyslem pro humor. Muž, jenž nebyl pokrytec a netvářil se tudíž, že nemá rád sprosté historky.
