Jakožto akademik byl jedním z hrstečky těch, kdo se literatuře věnovali jinak, než jak dodnes velí onen v Čechii téměř vševládný strukturalismus. To jest - nezabýval se "texty z textů a pro texty", nýbrž literaturou jakožto společenským jevem, viz knihu Sociologie a literatura (1990). Ne však dosti na tom.
I on sám příležitostně psal beletrii, viz drobnou prózu Groteska (2011), kterou si pro úlevu napsal v časech normalizace a pro potěchu vydal v čase svého bilancování. A ještě ne dosti na tom, občas si i něco z krásné literatury přeložil. Když už v rámci své "oficiální" profese překládal z polštiny Zygmunta Baumana, proč ne "bokem" i Szymborskou.
Ne, nechce se tím říci, že Miloslav Petrusek byl vlastně velký nepoznaný český spisovatel. Nebyl ani onou dvoudomou akademickouměleckou osobnosti, jako třeba Vladimír Macura. Vše to bylo opravdu jen "bokem".
A přece to mělo význam pro celek osobnosti a díla. Neboť se tím prokazovalo, že tato akademická osobnost je schopna vnímat svět také múzicky, a že její hlavní disciplína, sociologie, nebyla jí jen suchou a tvrdou vědou dat a tabulek, nýbrž také hermeneutikou, schopností a snahou vnímat společnost a svět celistvě - celistvěji než jen skrze data a tabulky. Závěr oné básně Wislawy Szymborské zní: "Zeptala jsem se ho, zda bývá občas šťastný. -Pracuji, odpověděl." Zní to suše a tvrdě. Ale v té stručné mnohoznačnosti je Múza.
