V dílech historiků Tacita a Suetonia lze najít množství příkladů, kterak římští senátoři veleloajálně stvrzovali císařům Tiberiovi či Neronovi jejich absurdní nápady – protože jim šlo o krk.
Před pár dny podepsali vysocí straníci ODS absurdní text, jímž schvalují podivné odvolání ministra Pospíšila a vyjadřují podporu premiérovi v duchu „co pan premiér činí, dobře činí, protože je to pan premiér, a my jsme mu naprosto a navždycky loajální“.
Nene, tito signatáři si nezaslouží přirovnání k římským senátorům. Spíše se podobají antichartistům z roku 1977. Kdopak si vzpomene, že anticharta se vlastně jmenovala Za nové tvůrčí činy ve jménu socialismu a míru, natož jaké bláboly se v ní psaly. Šlo jen o to, že podepsaní vyjádřili loajalitu normalizačnímu režimu. Na rozdíl od římských senátorů jim přitom nešlo o krk, nýbrž jen o uchování svých beztak velmi relativních výhod a svobod.
I toto srovnání kulhá. „Velkou“ antichartu podepsali i mnozí opravdu významní čeští umělci, kdežto Nečasovu „antichartu“ jen partajníci. Důvodem k antichartě byla Charta, dokument zásadního morálního významu, kdežto důvodem k „antichartě“ je jen jedno odvolání jednoho trochu lepšího ministra.
Kontext je však stejný: manifestační podepisování blbotextů o loajalitě svědčí o tom, že normální, přirozená loajalita nefunguje – že moc se cítí ohrožena. A zpět k Tacitovi: konec této vlády bude zajisté méně dramatický, než byly konce Tiberiovy či Neronovy. Trapný však bude asi stejně. Bude mít odvahu uspíšit ho ten politik, který se sám hlásí k tomu, že Tacita – veden svým otcem, významným českým historikem – za vídeňského mládí latinsky četl?
