Jiné potupnou smrtí duchovní, popírajíce novými činy svou kontrakulturní minulost (z úcty tentokrát některé bývalé disidenty a duchovní učitele nejmenujeme). Ale žádný smutek: Vstávají noví Vysočinci. Miloš Doležal došel již jisté proslulosti za své básně i mnohem větší proslulosti za své odhalování osudů vysočinských hrdinů v čase komunismu. Však se v Lidovkách i jinde dosti píše o „jeho“ Toufarovi.
Málo se zato ví, že další novou oporou vysočinské kontrakultury se tiše stává Jakub Vaníček, literární kritik a editor, mimo jiné spisů Vratislava Effenbergera a Jakuba Demla. Jméno Jakuba Vaníčka bylo zatím nejvíc spojeno s nedávnými spory o angažovanou poezii. Zdálo by se proto nezvyklým řadit ho do linie Florianů a Reynků. Pozor však, psal jsem přece: Florianů, Reynků a Kudějů! Nejen nekonformní katolíci, nýbrž i nekonformní levičáci, jako Z. M. Kuděj a Jaroslav Hašek, tvořili ve vysočinských chalupách, majíce rozdílné názory, ale společnou tu nekonformitu.
Na duchovní mapu Vysočiny nutno proto zakreslit i chalupu v Modlíkově u Přibyslavi. Vaníček tam krmí slepice, píše rozbory protikapitalistických básníků, rediguje Demla, zachraňuje staré aleje v okolí – a organizuje čtení literátů z metropole po širé Vysočině. V Přibyslavi otevřel si navíc nyní antikvariát. Jeho výloha je vylepena A dvojkou a ozdobena fotkou Magorovou. Přibyslav jest město staroslavné, ale maličké. Antikvariát tam, kde právě o pár metrů dál zkrachoval i novinový stánek? Donkichotština? No právě, to je ta vysočinština.
