V centru arménské čtvrti starého Jeruzaléma stojí kostel svatého Jakuba a arménští seminaristé v něm několikrát denně nad apoštolovým hrobem přespanile pějí.
Co je to ale platno, když v evropské kulturní paměti zvítězilo „konkurenční“ svatojakubské místo, tedy Compostela. Ne vše, co je pravdivé, je také historicky přesné... Na linii svatojakubské cesty se jako na nit navlékaly korálky uměleckých artefaktů. Prvotně těch zbožných a výtvarných – kostelů, klášterů, křížů, mostů, relikviářů –, ale i jinožánrových a méně zbožných.
V žánru filmovém nelze nevzpomenout Mléčnou dráhu (1968) surrealisty Luise Buňuela, v níž je na svatojakubskou nit navlečena série rafinovaných protináboženských polemik, spočívajících ve spojení autentických, z kontextu ovšem vytrhaných teologických textů, se záměrně nepřiměřenými, groteskně absurdními vizuálními scénami.
I jako implicitní protiváhu k Buňuelovi lze chápat film Emilia Esteveze, nazvaný prostě Cesta (2010), obraz (post)moderního vzkříšení svatojakubského poutnictví. Z hrdinů jeden putuje, aby zpracoval trauma smrti svého syna; druhý, aby o svém putování psal blog a stal se slavným; třetí, aby zhubl. Kolem běžící reálie poutnického průmyslu ukazují, nakolik se tato „stará veteš“ stala „novou módou“. O autentické ostatky jde až v poslední řadě. Apřece se v duších hrdinů na konci cesty „cosi“ stane. A o to jde v první řadě.
