Školu pořádalo občanské sdružení Budapešťské děti 1956, které se věnuje připomínání revoluce onoho roku a vůbec statečných lidí z komunistické éry.
Volně je lze přirovnat k našemu sdružení Post bellum – Paměť národa. Jako ono i Budapešťské děti 1956 se snaží připoutat k tématu pozornost mládeže a ví už, že to občas není snadné.
Jeden z lektorů upoutal pozornost trochu jinak. Polský profesor historie neuměl anglicky; údajně kvůli tlumočení si přivezl slečnu doktorandku onoho typu, jenž zve se po česku nemilosrdně pindulínou; místo o Kodálye a o místní memorabilia komunistické éry zajímal se, kde levně nakoupit; a přednášku o polském odboji (kterou anglicky předčítala slečna), proměnil v plamennou předvolební řeč pro polskou krajní pravici (aniž by před mládeží zmínil, že za stranu PiS také kandidoval).
Řeč vyústila do spokojeného prohlášení, že střední Evropa opět má šanci stát se doménou polského vlivu.
Ptal jsem se zděšeně organizátora školy – muže obětavého, jak už tak organizátoři letních škol bývají –, kde na tu bytost, na tu chodící karikaturu polství přišel. Dobrý muž v rozpacích pravil, že ho předtím neznal a že mu ho doporučilo maďarské velvyslanectví ve Varšavě.
Na historce z pusty se ukazuje, že obsazení velvyslaneckých míst má více praktického významu, než se na první pohled zdá. Z Kecskemétu přes Varšavu do Moskvy: Minulý český velvyslanec podporoval místní lidskoprávní aktivity, jak mohl. Jakpak se asi bude chovat ten nový, pan kosmonaut? A jaké lidi bude asi ze současné ruské scény posílat na letní školy pro českou mládež.
