Ti, kdo se zajímají o českou reformaci, Češi i Němci, evangelíci i katolíci, o tom diskutovali, kázali a zpívali tři dny. Ale širší veřejnost ani média to moc nezajímalo. Reformace není dnes „in“. Jak psal teolog Petr Sláma v otevřeném listě vedení České televize – „kalich je pod rozlišovací schopnost televizního zpravodajství“.
Jeden zdánlivě marginální doklad toho, jak počátek české reformace dlouhodobě působil, přinesla nenápadná monografie Pavla Štolla Lotyšská kultura a Jednota bratrská. Z touhy držet se pokojných počátků české reformace – a nechtít ji prosadit zbraní jako Žižka – vznikla v Kunvaldu Jednota bratrská.
Na ni navázala v lužickém Herrnhutu čili Ochranově Jednota bratrská obnovená německojazyčnými exulanty. Ti se rozešli na misie do celého světa (barvité dějiny misií od Grónska po Oceánii předvádí etnografické muzeum v Herrnhutu, tip na podzimní výlet, je to jen pár kilometrů za hranicemi!).
Jedna z nejúspěšnějších misijních kapitol se odehrála mezi Lotyši v tehdejším Livonsku, tehdy v 18. století kulturně ovládaném baltskými Němci a politicky Ruskem. Pavel Štoll rekonstruuje fascinující příběh o tom, jak Jednota bratrská jako jediná církev „šla blíž“ k utlačeným, pohrdaným Lotyšům a položila základy lotyšského obrození i písemnictví. O tradici Jednoty svědčí „primární“ texty náboženské a vzdělávací i „sekundární“ texty beletristické, v nichž „herrnhuti“ vystupují jako postavy, i „terciární“ texty, v nichž už nejde o historickou Jednotu, ale o jádro jejího poselství – o etický ideál oné pokojné a niterné bratrské „kultury srdce“.
