Sotva pětiletý syn jednoho z nás spatřil na náměstíčku pódium, připravené kdoví k čemu, již k němu běžel, již na něm stál a již recitoval: „Na tom pražskym mostě – vítr fouká sprostě – já mám prcku na dvě půlky – čekám, až mi sroste.“ A ještě: „To jste lidi, nevěřili – co se stalo v Chlumci – jedna paní vystrčila – prdel proti slunci.“ A ještě a ještě.
Někdo by se jistě pohoršil, kdo že to naučil nevinné děcko říkat vulgarity a co že jsme to za dospěláky, když se chechtáme a děcku aplaudujeme. Leč, pojďme hlouběji: Co je to vulgarita? Je to soubor slov, pokládaných nějakou konvencí za „neslušná“ a „nevhodná“?
Takzvané vulgarismy jsou jistě slova zvláštní, určená pro mimořádné úkoly v jazyce. Vyvolání smíchu je odjakživa jejich úkolem výsostným. Navíc, pokud se to děje v zapojení do absurdní, nonsensové poezie – je to úkolem vpravdě kulturním a vznešeným. Skutečná vulgarita je cosi jiného. Jak to praví Horatius? Odi profanum vulgus et arceo.
Nenávidím a hnusím si sprostou lůzu. „Vulgarita“ je odvozena od slova „vulgus“, „lid“ – ne ve smyslu „soubor všech občanů“ ani ve smyslu „ti, kdo nejsou bohatí“, nýbrž ve smyslu „lůza“, „burani“, „křupani“, „ti, kdo nejsou schopni vnímat etické ani estetické hodnoty“, případně „ti, kdo se prolhaně odvolávají na masový vkus“. „Vulgarita“ je opakem kulturnosti. Skutečná vulgarita se nepozná tím, že používá takzvaných vulgarismů. Skutečná vulgarita se projevuje například tím, že nechává bořit domy v památkových rezervacích.
Kdo kývne na to, že má být zbořen byť jediný dům v jediné památkové rezervaci, je vulgární bytost. Nemá tudíž morální právo zastávat jakoukoliv funkci, která je odpovědna za kulturu. Už to samo by mělo stačit k odvolání dotyčného z takové funkce, bez ohledu na to, zda mu prokážou ještě „navíc“ nějakou korupci. Korupce už je totiž jen druhotným důsledkem vulgarity.
