Obecná odpověď vždy zní: Nový překlad starého díla má význam pro přejímající národní kulturu, protože ona tím prokazuje, že nepřestává „kontrolovat“ živost a bohatost svého současného jazyka na neměnících se velkých textech minulosti; viz sérii nových překladů kanonických děl, kterou vydává Academia (Božská komedie, Faust, Ilias, Aeneis...). Má ale význam i pro dílo samo a pro jeho „vysílající“ kulturu, protože tímto „soutěživým“ překládáním se prokazuje, že dílo zůstává součástí kánonu.
V případě Smrti v Benátkách však zní i konkrétní odpověď: Slezákův překlad ukazuje, v čem byla slabost jinak efektního překladu Eisnerova. Eisner, jak známo, vynikal intelektuálním porozuměním pro možnosti češtiny. Scházela mu však podvědomá intuice pro přirozenou prostotu českého textu.
Jenže jeden z aspektů velikosti Thomase Manna (a celé jím nesené goethovské tradice) tkví v tom, že při vší sofistikovanosti zůstává „na dně“ prostý a srozumitelný. Nikdy není mlhavý, nikdy nepřesný. A tuto prostotu a přesnost Jiljí Slezák Smrti v Benátkách vnukl.
Namátkou: na počátku je Aschenbach u Eisnera předrážděn „nebezpečnou“ prací, u Slezáka prací s „úskalími“. Bodejť, když je to duševní práce skladatele. Na hřbitově stojí u Eisnera „výkropní dvorana“, u Slezáka „smuteční síň“. Zdrojem nákazy je u Eisnera „mefitický dech“, kdežto u Slezáka „smrduté výpary“. A tak dále. Samé detaily? Ano, ale skrze ně vchází Smrt v Benátkách nová, zbavená zbytečných kamenů ke škobrtání, oproštěná od mylně navozované rozmlženosti, vedoucí příměji čtenáře k tomu, co je podstatné a trvalé.
