Čtvrtek 25. července 2024, svátek má Jakub
  • Premium

    Získejte všechny články
    jen za 89 Kč/měsíc

  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
130 let

Lidovky.cz

PUTNA: Sokol Břevnovský

Názory

  16:00
Jan Sokol má tedy osmdesátiny. Již se psalo, psáti bude nebo by psáti mělo o tom, kým Jan Sokol jest. O jeho koncepci univerzity jako místa celostního vzdělávání, výchovy a přátelského obecenství učitelů a žáků (kterážto prastará koncepce zní v době vědeckého bodového výkonářství a rychlouniverzit pro politiky jako slastná utopie).

Profesor a filosof Jan Sokol. foto:  Michal Sváček, MAFRA

O jeho podílu na překladu Nového zákona pro Český ekumenický překlad Bible (a to v době, kdy byl Sokol jen filologickým „laikem“, ježto nesměl studovat). O jeho podílu na české Wikipedii a prosazování myšlenky, že vzdělanci mají přesné a poučené informace ukládat na internet (myšlenky, kterou Sokol zvedl ještě v době, kdy na internetu nebylo zdaleka tolik lží a nesmyslů). O tom, že jsme v jeho osobě bývali mohli mít prezidenta čestného a pravdomluvného, laskavého a velkorysého.

Dnes tedy o Janu Sokolovi z jiného úhlu. Z úhlu jeho „genia loci“, oné městské krajiny, která ho formovala.

A to je krajina Břevnova, prastaré osady kolem nejstaršího mužského kláštera v Čechách. Toho kláštera, který v moderní době téměř zcela ztratil bývalý význam pro českou kulturu – do chvíle, než tu byl roku 1939 zvolen představeným mladý Anastáz Opasek. Díky Opaskovi se Břevnov stal v následujících letech jedním z kulturních center, kde se začal pěstovat pod vedením Miroslava Venhody gregoriánský chorál a kam docházeli za liturgií i za přátelskou atmosférou Karel Schulz, Jan Čep či Jan Zahradníček – a také mnozí obyvatelé vil z břevnovských ulic nad klášterem. Jedna z vil byla dílem i domovem architekta Jana Sokola staršího – a rovněž místem setkávání, kam chodili mimo jiné František Tichý, Jaroslav Seifert či Jan Patočka.

V této šťastné „vesnici“ uvnitř Prahy tedy vyrůstal Jan Sokol mladší, s ní se celoživotně propojil: jako břevnovský farník a později jako Patočkův zeť. Vila Jana Sokola staršího se posléze stala i domovem samotného Patočky, a tudíž i jedním z center nezávislé, režimem stíhané kultury sedmdesátých let. Když se pak roku 1990 vrátil Anastáz Opasek z exilu, vrátila se s ním, alespoň do jisté míry, kulturotvorná role samotného břevnovského kláštera. Při Opaskově slavnostním návratu zpíval mu Karel Kryl svá Carmina resurrectionis, „písně vzkříšení“. Ulice, která dělí klášter od svahu s vilami, dostala pak jméno Patočkova.

O tom všem se lze dočíst v memoárových knihách Jana Sokola i Anastáze Opaska, či třeba v Otevřeném deníku Jana Vladislava, jednoho z Patočkových pravidelných návštěvníků. Lyrické vyprávění o starém Břevnově na přelomu k novému světu je vtěleno do exilového románu Jiřího Kovtuna Pražská ekloga. Vydali ten román znovu v Atlantisu, tedy ho přibalit do batůžku a vydat se na procházku Břevnovem, nyní spanile rozkvetlým. Bude to útěšné, a bude to i tiché zamávání Janu Sokolovi.