O jeho podílu na překladu Nového zákona pro Český ekumenický překlad Bible (a to v době, kdy byl Sokol jen filologickým „laikem“, ježto nesměl studovat). O jeho podílu na české Wikipedii a prosazování myšlenky, že vzdělanci mají přesné a poučené informace ukládat na internet (myšlenky, kterou Sokol zvedl ještě v době, kdy na internetu nebylo zdaleka tolik lží a nesmyslů). O tom, že jsme v jeho osobě bývali mohli mít prezidenta čestného a pravdomluvného, laskavého a velkorysého.
Dnes tedy o Janu Sokolovi z jiného úhlu. Z úhlu jeho „genia loci“, oné městské krajiny, která ho formovala.
A to je krajina Břevnova, prastaré osady kolem nejstaršího mužského kláštera v Čechách. Toho kláštera, který v moderní době téměř zcela ztratil bývalý význam pro českou kulturu – do chvíle, než tu byl roku 1939 zvolen představeným mladý Anastáz Opasek. Díky Opaskovi se Břevnov stal v následujících letech jedním z kulturních center, kde se začal pěstovat pod vedením Miroslava Venhody gregoriánský chorál a kam docházeli za liturgií i za přátelskou atmosférou Karel Schulz, Jan Čep či Jan Zahradníček – a také mnozí obyvatelé vil z břevnovských ulic nad klášterem. Jedna z vil byla dílem i domovem architekta Jana Sokola staršího – a rovněž místem setkávání, kam chodili mimo jiné František Tichý, Jaroslav Seifert či Jan Patočka.
V této šťastné „vesnici“ uvnitř Prahy tedy vyrůstal Jan Sokol mladší, s ní se celoživotně propojil: jako břevnovský farník a později jako Patočkův zeť. Vila Jana Sokola staršího se posléze stala i domovem samotného Patočky, a tudíž i jedním z center nezávislé, režimem stíhané kultury sedmdesátých let. Když se pak roku 1990 vrátil Anastáz Opasek z exilu, vrátila se s ním, alespoň do jisté míry, kulturotvorná role samotného břevnovského kláštera. Při Opaskově slavnostním návratu zpíval mu Karel Kryl svá Carmina resurrectionis, „písně vzkříšení“. Ulice, která dělí klášter od svahu s vilami, dostala pak jméno Patočkova.
O tom všem se lze dočíst v memoárových knihách Jana Sokola i Anastáze Opaska, či třeba v Otevřeném deníku Jana Vladislava, jednoho z Patočkových pravidelných návštěvníků. Lyrické vyprávění o starém Břevnově na přelomu k novému světu je vtěleno do exilového románu Jiřího Kovtuna Pražská ekloga. Vydali ten román znovu v Atlantisu, tedy ho přibalit do batůžku a vydat se na procházku Břevnovem, nyní spanile rozkvetlým. Bude to útěšné, a bude to i tiché zamávání Janu Sokolovi.
