Kdyby se napsalo, že slovy nelze vystihnout, kým Daniel Reynek byl, bylo by to sice správně z hlediska hlubokých citů radosti a souznění, které Daniel v širokých kruzích okolo sebe budil, ale nebylo by to spravedlivé k těm, kdo neměli to štěstí ho poznat.
Snad lze říci, že Daniel byl tím, kdo spolu s bratrem Jiřím „jen“ vytvářel prostředí. Prostředí, v němž se kulturní a duchovní tradice předává dál, v němž si lze oddechnout od řevu světa, v němž se však neskuhrá. V němž je veselo a útulno. Napříč obvyklými kategoriemi lze říci: Daniel Reynek byl někým jako Sidonie Nádherná, která na zámku ve Vrchotových Janovicích také „jen“ vytvářela prostředí - ale nemohla by ho pro tvůrce jako Loos, Rilke a Kraus vytvořit, kdyby sama nebyla tvůrčí bytostí. Alena Wagnerová napsala o tom knihu dosti výstižnou.
S bytostmi tohoto tvůrčího typu bývá problém, že se musí najít nějaká Alena Wagnerová, aby jejich dílo, z větší části nepsané, zachytila a popsala. Pro Daniela a Jiřího Reynka stal se „Alenou Wagnerovou“ Aleš Palán knihou rozhovorů Kdo chodí tmami. Aleš Palán sestavil pro bratry Reynky i sborník Petrkovu s láskou, který letos vydal Katolický týdeník.
Napsal jsem do sborníku úvahu Dioskúrové z Petrkova - o bratrství jako životním a tvůrčím modu. Nyní tedy jeden z nerozlučných petrkovských Dioskúrů odešel. Logika mýtu však jde dále: Nejsou rozloučeni! Jeden je zde a druhý tam, ale vazba trvá. Tak, jako trvá i vazba vděčnosti všech, kterým Daniel Reynek dával něco ze své veselosti. V žalmech se praví, že spravedlivý bude živ na věky.
Ve vzpomínce na Daniela chce se říci: Veselý bude živ na věky.
