Občas se tak na „stole přechodu“ navrší pozoruhodné uskupení. Teď tam leží hromádka knih absolutně odlišných žánrů a odlišných epoch – které však překvapivě spojuje jedno téma: konec světa.
Vedici Memoria medii aevi vydali překlad latinské kroniky Rodulfa Glabera Dějiny světa v čase milénia. Miléniem je pochopitelně rok 1000, kdy Evropa očekávala příchod soudného dne. Kronikář proto mluví zásadně o „onom roku 1000“ a zdůrazňuje všemožné katastrofy a zlá znamení i občasné vlny vůle o morální nápravu, „avšak běda! Lidské pokolení (...) náchylné ke špatnosti, jako se pes vrací ke svým zvratkům nebo jako se umytá svině znovu válí v blátě, mnohokráte porušilo smlouvu a vlastní slib.“
Historička Pavla Cermanová ve studii Čechy na konci věků Apokalyptické myšlení a vize husitské doby poprvé podrobně analyzuje to, co všichni „znají“ z Vávrova filmu Proti všem, z vytřeštěných očí a zběsilých výkřiků táborských blouznivců – tedy dobové teorie o blízkém konci, na který se ovšem blouznivci naopak těšili.
Jihočeští památkáři v knize Opat Bylanský a obrazy zlatokorunské školy zkoumají jeden malý, soukromý konec světa – totiž konec kláštera na Zlaté Koruně a s ním i konec předmoderního věku, jak se jeví v životě a názorech jeho posledního opata, svědka jeho zrušení.
Novinář Florian Illies pak v knize 1913. Léto jednoho století suše klade vedle sebe fakta z každodenního života evropských kulturních veličin v průběhu posledního mírového roku před velkou válkou. Suše – a přece sugestivně. Protože nanejvýš tušili – ale nevěděli. Jak se jednou bude psát o našem tušení a nevědění?
