Neděle 8. prosince 2024, svátek má Květoslava
  • Premium

    Získejte všechny články
    jen za 89 Kč/měsíc

  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
130 let

Lidovky.cz

PUTNA: Jest údělem mrtvých hrdinů, že se na jejich náhle populární jména navěsí kdekdo a kdeco

Názory

  13:00
Ke všem nadšeným svědectvím o arcibiskupu Josefu Beranovi přidávám svědectví z dějin české katolické literatury. Beran nebyl spisovatelem. Byl však hrdinou katolického písemnictví. Někdy skrytým – to když svým vlivem pomáhal exilovým kulturním institucím, zejména římské Křesťanské akademii.

Kardinál Josef Beran zemřel v roce 1969 v Římě na rakovinu. foto: archiv MAFA

Někdy veřejným – to když se jeho strádání stalo samo námětem literatury. Básník Vladimír Vokolek napsal brzy po komunistickém puči poemu Únor, jejíž jedna část nese titul Arcibiskup: „A po Únoru opět máčel pero / pozdvižený prst z Apokalypsy / a hrozil, rozkazoval: Podpisy! / Pastýř však řekl Ne a vyznal Desatero.“ Vokolkovy poemy o puči jsme vydali roku 2011 v Knihovně Václava Havla. Ba i veřejné čtení, přenášené stanicí Vltava, jsme uspořádali. Ale jinak tehdy po básních o Josefu Beranovi či Janu Masarykovi neštěkl pes.

Dnes je vše jinak, Beran ve všech ústech. Díky za to. ALE: Jest údělem mrtvých hrdinů, že se na jejich náhle populární jména navěsí kdekdo a kdeco. Jedno z kázání, která byla pronesena k Beranovu návratu z exilu, navěsilo na hrdinného arcibiskupa všemožné analogie. Některé logické (dnešní juchání komunistů), některé hodně podivné. Nejpodivnější bylo přirovnání Beranovy statečnosti vůči násilnému režimu k dnešním protestům proti jednomu divadelnímu představení. Ježíš znásilňuje muslimku! Žalujte, demonstrujte! Urážejí nás, ubližují nám! Jsme my křesťané u nás chudáčci utlačení a pronásledovaní…

Celá tato strategie vyvolávání pocitu ohrožení je pomýlená. A každý nový případ, kdy katolická hierarchie zdarma pracuje jako reklamní agentura na „kacířská“ umělecká díla, je trapný. Na druhou stranu však není ani moc dobrá obrana oněch uměleckých děl ve stylu „máme přece svobodu“. V umění nejde jen o svobodu, ale také o funkci: K čemu slouží ten který obraz, to které podobenství.

Jméno režiséra Olivera Frljiče dnes také každý zná, ale málokdo jeho hry viděl. Stojí však za to se podívat na stránky Divadelních novin. Tam lze nalézti řadu recenzí na jeho hry (často velmi kritických) či rozhovor, který s ním natočil Vladimír Hulec. Z recenzí, z rozhovoru i z autorovy biografie pak lze vyčíst ono „proč“ – jakou funkci má ona scéna, která se dostala i do kázání nad Beranovou rakví: Jde o symbolický poukaz na násilí, jehož se vůči sobě navzájem dopouštěly – a někdy stále dopouštějí – různé náboženské komunity. Frljič zpropadeně dobře ví, o čem mluví: Je Chorvat z Bosny, kde se za druhé světové války vzájemně řezali katolíci, pravoslavní a muslimové – ale „katolický“ ustašovský režim, podporovaný nacisty, měl tehdy k řezání nejvíc prostředků. Je Chorvat z Bosny, kde se během devadesátých let znovu všichni řezali – ale muslimští Bosňáci to odnesli nejvíce. Kdo řeže bezbranné, uráží Ježíše Krista nekonečněkrát víc než jakékoli umělecké dílo.