Dnes ale o Křesťanově Zdeňku Nejedlém z jiného úhlu, kvůli finále knihy: „Prošel, procítil a prožil jsem okamžiky, jež jsem si dokázal oživit. Nahlédl jsem přes obrubeň současnosti až tam dolů, na dno hluboké a potemnělé studně jedné lidské duše. A tam jsem s úlekem zahlédl odlesk vlastní tváře. Neboť jsem Zdeněk Nejedlý.“ Literární vzor této stylizace je zřetelný - je to Flaubertovo „Paní Bovaryová jsem já“. Avšak, smí si autor životopisu, který se formálními náležitostmi hlásí ke standardům současné akademické produkce (poznámkový aparát, anglické resumé, jména vědeckých recenzentů v tiráži...), dovolit takovéto „beletristické“ vyznání?
Pohlédneme-li na soudobou akademickou produkci ve světě, zvláště anglosaském, musíme říci: ANO! SMÍ! Práce nejen biografické, ale i sociologické či religionistické běžně začínají (či končí) osobním vyznáním - kdo jsem já, jaké je moje názorové pozadí, z jaké osobní a komunitní zkušenosti přistupuji k tématu. Český zvyk, podle něhož se autoři odborných prací tváří, jako by žádný život a názory neměli, jako by byli jen odosobněnými a nadčasovými „objektivními badateli“, je dědictvím pozitivismu i komunismu - v němž se o mnoha důležitých věcech, zvláště o životabězích autorů, mluvit nesmělo.
Ovšem, Křesťanův výrok svědčí o tom, že má ještě cosi na srdci, co se mu do odborné knihy o Nejedlém nevešlo. Bude to román?
