Filozof, který pracuje s pojmy molekulární biologie. Vědec, který bere vážně renesanční hermetismus. Katolík, který pro svou víru nachází argumenty i v Tibetské knize mrtvých a v Nietzschově Zarathustrovi.
Muž, který irituje věřící v ortodoxní metodologie a metodologické ortodoxie, který však ve skrytu inspiroval veřejné intelektuály formátu Halíka, Komárka, Havla či Cílka a který stále inspiruje mladé lidi – nyní, omeziv přednášení, především skrze knihy, jež mu vydává Jakub Hlaváček v nakladatelství Malvern.
Kontinuita od Vergilia k Tolkienovi
Co jiného připomenout z jeho díla ve Staré veteši než jeho vstup na půdu literatury? Za normalizace se Zdeněk Neubauer se skupinou přátel, s takzvanou okcidentologickou sekcí Kampademie, zabýval četbou a výkladem zakládajících textů evropské identity – Aeneidy, Božské komedie, Fausta.
Nečetl a nevykládal je jako „pouhou“ literaturu, nýbrž jako mytické, poetické, příběhové vyjádření zkušenosti evropského člověka se světem hmotným i duchovním. Dodnes Neubauer vplétá latinské, italské či německé úryvky z Vergilia, Danta či Goetha do své řeči, i do „profánního“ hovoru u večeře.
Lze litovat, že ze soukromých seminářů nevznikly včas knihy, které by otevřely neubauerovské pochopení „povinných“, leč zaprášených „velkých textů“ širšímu okruhu. Jelikož však jednou ze základních myšlenek neubauerovského čtení je kontinuita, jdoucí od Vergilia a Bible až k Tolkienovi, kanály viditelnými či neviditelnými – lze chovat víru, že z díla Zdeňka Neubauera, napsaného či nenapsaného, jdou kanály porozumění směrem k budoucnu.
