Balónové létání je krásný koníček. Sám se mu nevěnuji. Balóny ovšem často vídám, když si vyrazím zaběhat. Nedaleko mojí obvyklé trasy totiž leží rekreační letiště. Na majestátní pomalu plující barevné aerostaty na obzoru jsem proto celkem zvyklý. Jedna z postav mé oblíbené knižní série Aubrey-Maturin od Patricka O’Briana, Diana Villiersová, dokonce balón krátce provozovala. Pokud se nepletu, mělo to být v roce 1812. Balóny byly tehdy výkřik moderní techniky. Bratři Montgolfierové celou věc odstartovali teprve v roce 1783.
VIDEO: Vzhůru do oblak. Prezident Pavel si vyzkoušel let balónem |
Jak už to ale bývá, i za napoleonských dob šlo ve skutečnosti o novinku starou stovky milionů let. Svědčí o tom výzkum skupiny vědců vedené Manu Prakashem ze Stanfordovy univerzity. Řečení badatelé studovali jednobuněčnou řasu Pyrocystis noctiluca ze skupiny obrněnek.
Během své výzkumné cesty na lodi Kilo Moana poblíž Havajského souostroví si všimli, že se buňky tohoto tvora vyskytují ve více velikostech. Odhalit příčinu jim nějakou dobu trvalo. Nakonec se to ale povedlo. P. noctiluca je nafukovací. Dokáže se v krátké době zhruba šestinásobně zvětšit.
„Může se to stát velmi náhle,“ prohlásil jeden ze členů výzkumného týmu Adam Larson. „Když zaspíte u mikroskopu na deset minut, můžete to prošvihnout.“
Obrněnka se nafukuje filtrováním mořské vody. Zbavuje ji soli a dalších minerálů. Vznikne tak voda sladká. Buňka ji uskladňuje v roztažitelné struktuře zvané vakuola.
Sladká voda má menší hustotu než slaná. Buňka proto stoupá vzhůru podobně jako balón. Někdo by mohl namítnout, že přesnější by bylo ji přirovnat k ponorce. Ty jsou ale málokdy kulaté a navíc obvykle umí plout i do stran.
Obrněnka nemá přívěsky, které by mohla k plavání používat. V tomhle se proto podle mě o něco víc podobá balónu. Každé přirovnání ale kulhá už z principu. Maličká řasa dokáže vystoupat z hloubky okolo 125 metrů do přibližně padesáti. Pro organizmus, jehož velikost se počítá v desítkách až stovkách mikrometrů, je to slušná vertikální vzdálenost.
Stoupání a klesání P. Noctilucy je úzce propojeno s jejím životním cyklem. Nafukovat se začíná těsně po buněčném dělení. Jakmile se jedna mateřská buňka rozdělí ve dvě dceřiné, začnou s filtrováním a následnou cestou směrem k hladině.
Sluneční světlo u ní využijí k fotosyntéze a budování zásob škrobu. Postupně splasknou, zmenší se a klesnou. V hloubce se znovu rozdělí. Nové buňky pak opět stoupají k hladině. A tak pořád dokola. Není to špatný život. Hned bych s nimi měnil.
