Když po trávníku pobíhá hráč, s nímž jste seděli v lavici nebo předevčírem v hospodě, vtáhne vás to do hry mnohem víc, než když sledujete nějaké kluky z plakátu.
Tenhle klub sleduji dodnes, byť většinou už jen na dálku, a místo hráčů znám už jen předsedu a trenéry. U fotbalistů se vždycky alespoň podle jména snažím domyslet, čí by to asi tak mohl být potomek. Klubu se daří, nedávno postoupil do třetí ligy. Alespoň nějaká radost z fotbalu.
Když jsem po škole zamířil na zkušenou do Německa, dostal jsem bydlení jen kousek od stadionu SSV Reutlingen. Že vám to nic neříká? Pravda, už je to dávno. Ale tenhle tým hrál tehdy druhou Bundesligu a nehrál ji vůbec špatně. Když to práce dovolila, vydal jsem se mezi fanoušky na Kreuzeichestadion a sledoval soupeře jako Eintracht Frankfurt, Union Berlin nebo Karlsruher SC, za který tehdy dohrával kariéru známý útočník Bruno Labbadia.
Když někdy v zimě slavnostně otevírali novou tribunu, přijel k přáteláku Bayern Mnichov. Zápas byl samozřejmě dlouho dopředu vyprodaný, ale dávali ho v televizi. Z pohodlí svého kamrlíku jsem tedy sledoval hru na obrazovce a otevřeným oknem slyšel všechnu bouřlivou atmosféru, jako kdybych tam byl.
SSV Reutlingen ale z mapy profesionálních klubů záhy zmizel. Přišli jim na nějaké finanční čachry a bez milosti je poslali do regionální soutěže.
Jaký to rozdíl oproti českému fotbalu, kde v té době pučely praktiky všech možných Ivánků a kamarádů. A i když to všechno prasklo, dotčeným klubům sebrali pár bodů – a jelo se vesele dál.
Ale abych neuhýbal od původní myšlenky. Když mě osud zavál do Pardubic, začal jsem sledovat zdejší fotbal. A to trvá už dvacet let.
Kouč Střihavka na lovu: Potřebujeme tři dobré hráče. Zatím ale musí zůstat trpělivý |
Pardubice nikdy nebyly fotbalové město, byť v minulosti nejvyšší soutěž hrávaly. A když v roce 2006 prodal klub FK AS druholigovou licenci do Sokolova, vypadalo to, že je s kopanou na vyšší úrovni utrum.
Naštěstí ale vznikl spojením několika menších klubů současný FK Pardubice. A nenápadně, ale systematicky a udržitelně začal růst. Divize, třetí liga, po pár letech druhá. Žádný spěch, žádný strmý růst. Postupná adaptace ve vyšší soutěži, zapojení odchovanců, kvalitní mládežnická akademie. Vlastně ukázkový příklad toho, jak se to má dělat.
Když v roce 2020 Pardubice druhou ligu vyhrály, zdála se účast v nejvyšší české soutěži jako logická věc. Jenže nahoře hodně fouká, s odchovanci a kluky z okolí už si klub nevystačí. Ponechme stranou (nakonec úspěšně vyřešené) peripetie s vlastním stadionem, sehnat peníze na první ligu není žádná legrace.
Za týden začíná nový ročník nejvyšší soutěže, a i když hlavní pozornost bude upřena na Spartu, Slavii, Plzeň a Baník, tedy boj o titul a evropské poháry, mě bude nejvíc zajímat, jestli se Pardubice dokážou zachránit.
Fotbalovou ligu otevře duel v Pardubicích, Plzeň předehrává kvůli Champions League |
Boj o přežití je totiž v mnohém náročnější než ten o mistrovský titul. Kluby jsou pod permanentním tlakem, pád o patro níž totiž často znamená i odliv sponzorů, peněz za televizní práva a podobně.
Na druhou stranu, Pardubice hrají nejvyšší soutěž už o pět let déle, než v roce 2020 většina lidí čekala.
Teď jim ale začíná sezona pravdy.
