Obyvatele Spojených států amerických prý přesvědčil ke konzumaci rajčat soudce a zahradník v jedné osobě Robert Gibbon Johnson. Stalo se to 20. června 1820. Toho dne totiž Jeho Ctihodnost veřejně snědla před soudní budovou v Salemu celý košík oněch odporností. Salemané považovali nechutnou zeleninu za jedovatou. Očekávali, že jejich soudce na místě zemře. Robert G. Johnson však přežil. Američané pak začali rajčata sami jíst.
Osobně by mi to nestačilo. Člověk může jíst hromadu věcí a přežít. Třeba brokolici. To ale neznamená, že je k jídlu. Není. Rajčata se podle mě dají snést leda ve formě kečupu. I ten se ovšem musí používat s mírou.
Přijde konec naší galaxie? Je to padesát na padesát. Uvidíme za čtyři miliardy let |
Zato brambory jsou OK. Mám je nejraději ve formě hranolek, bramboráků, amerických nebo francouzských brambor. Obyčejné vařené mi chutnají trochu méně. Pořád mi ale připadají vcelku jedlé.
Lilků jako máku
Proto mě zaujaly výsledky výzkumu skupiny badatelů vedené San-wen Chuangem z Čínské akademie zemědělských věd. Brambory podle nich obsahují rajčatovou DNA. Jak červený omyl přírody, tak brambora patří do poněkud přerostlého rodu lilek, vědeckým jménem Solanum. Obsahuje okolo 1500 druhů. Jelikož je jich tak moc, panují mezi nimi poměrně komplikované příbuzenské vztahy.
Chuang a spol. porovnali genomy 131 z nich. Byly mezi nimi domácí i divoké brambory, rajčata a několik dalších lilků coby reprezentanti vzdálenějšího příbuzenstva. Vědci na základě své analýzy tvrdí, že brambory vznikly křížením předků rajčat s předky menší skupinky druhů označovaných botaniky jako sekce.
Znamená to, že jsou si navzájem příbuznější než ostatní členové rodu. Nejsou od něj natolik odlišné, aby se z něj daly úplně vyčlenit. Chuangovi a spol. šlo konkrétně o sekci označovanou jako Etuberosum.
Trefila nás záhadná částice. Podle vědců mohlo jít o temnou hmotu |
Obsahuje jen tři lilky. Všechny jsou poměrně vzácné. Solanum etuberosum roste ve středním Chile, S. palustre o něco jižněji a S. fernandezianum na Ostrovech Juana Fernándeze západně od jihoamerického kontinentu. Etubuerosa jsou nad zemí velice podobná bramborám.
Stoupající Andy
Snadno byste si je s nimi spletli. Pod zemí se od nich však liší. Postrádají hlízy. Plyne to i z jejich názvu. Hlíza je latinsky tuber. Předpona e znamená něco jako „bez“. Hlízy jsou škrobovité zásobní orgány, které z hlediska normálního člověka dělají bramboru bramborou. Podle místních odlišností samozřejmě i bramborem, bramburem, erteplí, grulí, kobzolí, okroší kartoflem, zemákem etc.
Tady vstupuje do hry rajče. Jeho předek se zkřížil s předkem dnešních Etubueros. Vznikly brambory. Nejdůležitější výsledek smilstva byly právě hlízy. Jejich vznik umožnily dva geny.
První z nich se jmenuje IT1. Pochází z Etuberos. Má na starosti tvorbu podzemních oddenků. Druhý gen se jmenuje SP6A. Pochází z rajčat. V těle kříženců spouští přeměnu těchhle oddenků na nám dobře známé škrobovité podzemní orgány.
Není nad voňavá rajčata. Chutnají v salátu, ale i grilovaná, v pestu či polévce |
Rajčatům svědčí suché a horké klima. Etuberosa zase upřednostňují mírné podnebí. K jejich křížení došlo podle vědců zhruba před osmi až devíti miliony let v Jižní Americe.
Andy se tou dobou rychle zvedaly. Vedlo to k ochlazení životního prostředí rostlin. Tvorba hlíz tak pomohla bramborám přežít. Navíc jim přinesla značný evoluční úspěch.
Společně s předkem obyčejné brambory vzniklo v krátké době 107 dalších druhů. Všechny mají hlízy. Většina z nich je ale nejedlá. Některé jsou dokonce jedovaté. Osobně je mi jasné, po kom to mají.
