Kdysi dávno k tomu asi byl větší důvod – jednak bylo běžnější ukládání do hrobu, jednak neměli lékaři tolik možností, jak se o vymizení životních funkcí přesvědčit. Ale když před pár týdny procitla zaměstnancům pohřební služby v Plzni žena prohlášená koronerem za mrtvou, přesně tahle obava v mysli mnoha lidí vytanula.
Vypadalo to jen jako bizarní chyba a omyl bez vážných důsledků, trochu to zavánělo bulvárem, ale ohlas byl mimořádný. Lékařka, která nejspíš odflákla svou práci, dostala velmi rychle padáka. A případ vzbudil u spousty lidí když ne obavy, tak alespoň úvahy, jak to s posledními okamžiky v životě člověka je. Lékaři ujišťují, že tohle byla výjimka výjimek. No ale stalo se, a kdo začne hledat, najde na to téma příběhů dost. Nemálo jich má evidentně na svědomí lidská fantazie. Ostatně téma fascinovalo i umělce, třeba amerického spisovatele Edgara Allana Poea v povídce Předčasný pohřeb z roku 1844.
Koronerka mylně označila ženu za mrtvou, policie ji podezírá z neposkytnutí pomoci |
Těmi historkami žili lidé především před staletími. Prý byly zaznamenány pohřby, případy balzamování nebo pitvy, při nichž procitl člověk považovaný bez pochyb za mrtvého. Lékaři se sice zdokonalovali ve znalostech o lidském těle a v umění obnovit u člověka srdeční činnost nebo dýchání, ale jako jeden z důkazů, že se obavami z předčasného pohřbívání společnost zabývala, se bere třeba fakt, že „v roce 1772 vévoda Fridrich Meklenburský zavedl povinný třídenní odklad pohřbení ode dne úmrtí, aby se předešlo možnému pohřbení zaživa“.
Šířily se příběhy o tom, že lidé objevili v rakvích otevřených po delší době třeba rýhy od nehtů, jak se nešťastníci pokoušeli otevřít víko, nebo že „se našly mrtvoly s dlouhým vousem nebo mrtvoly s rukama nad hlavou a dlaněmi směřujícími vzhůru“. A to vše navzdory tomu, že se tehdy doktoři o definitivním úmrtí ujišťovali třeba i fakt ohavnými provokacemi bolesti, mimo jiné údajně i pálením rekta mrtvého rozžhavenou jehlou.
Vidina bezmoci měla za následek četné skutečné vynálezy – jednak se k tělům zemřelých uloženým v márnicích připevňovala lanka, vedoucí ke zvonkům, aby bylo možné zaznamenat případný pohyb, jednak lidé začali konstruovat rakve s bezpečnostními pojistkami. Třeba s průhledným skleněným víkem, s ventilačním systémem nebo s možností otevřít zevnitř.
Strach z toho, že budou pohřbeni, reálně prožívali i známí lidé, třeba ruský spisovatel Gogol nebo americký prezident George Washington. Gogol prý v závěti žádal, aby byl uložen do rakve, až se jeho tělo začne rozkládat. Washington určil, že má mít pohřeb minimálně dva dny po smrti.
Ekvádorka v rakvi „ožila“, po několika dnech v nemocnici opravdu zemřela |
Koukat se na to celé dá i z druhé strany. Možná, že stejnou obavu z procitnutí nebožtíka mají i lidé od funébru. Vidět jejich výraz poté, co člověk prohlášený za mrtvého otevře oči, by asi stálo za to. V Plzni ale neomdleli ani neutekli, zavolali záchranku a ta se o paní – která byla opravdu nemocná a zemřela o pár dní později v nemocnici – postarala.
Jak to tedy s určováním úmrtí je? Podle záchranářů má lékař jednak v každém případě natočit EKG, jednak má i dnes znát sadu bolestivých podnětů, které by přerušily i velmi hluboký spánek. V Plzni se evidentně nic z toho nestalo. Ale jak říká někdejší šéf záchranky, jde ze strany koronerky o naprosto mimořádný exces, padesátkrát podtržený. Takže klidné sny a hezký víkend.
