Ve skutečnosti to bude daleko složitější. Důvodů pro neutralitu Rakouska je řada – a nejsou vycucané z prstu. Neutralita Rakouska je zakotvená ve Státní smlouvě z roku 1955. Ano, v té smlouvě, která ukončila dekádu okupační správy vojsky spojenců (americkými, britskými, francouzskými, sovětskými), vrátila zemi suverenitu a de facto umožnila, aby se Rakousko začalo považovat za „první oběť Hitlera“. Rozuměj za oběť anšlusu v březnu 1938, jako by nebyly známy tisíce fotografií ukazujících davy Rakušanů vítajících wehrmacht.
Jiným důvodem je to, že neutralita je ukotvena v rakouské ústavě. A dalším důvodem, spíš politickým a společenským, je fakt, že žádná relevantní síla v Rakousku, natožpak většina, se nechce neutrality zbavovat. Proč potom ministryně zahraničí Beate Meinl-Reisingerová mluví veřejně o tom, že je připravena o vstupu do NATO debatovat? Toť otázka.
Představa NATO jako projekční plátno
Když už jsme začali Švejkem, můžeme se k němu vrátit. Třeba k pasáži též z počátku románu, kterou by mohl leckdo považovat za komentář k výrokům ministryně zahraničí, napsaný o sto let dříve, než byly proneseny.
Třetího dne hlásila paní Müllerová, že je to se Švejkem ještě horší.
„Odpůldne, pane doktore, si poslal pro mapu bojiště a v noci ho chytal fantas, že to Rakousko vyhraje.“
„A prášky užívá přesně podle předpisu?“
„Ještě si pro ně, pane, doktore, ani neposlal.“
Ale i když to tak může působit, nechceme se zde posmívat ani Rakousku, ani jeho vládě, ani ministryni zahraničí. Bereme to spíše jako ukázku toho, kam se může debata ubírat, když téma působí jako projekční plátno, na které si každý promítá to, co se jemu osobně líbí.
NATO má plán jak bleskově obsadit Kaliningrad. Klíčem je sdílený odpalovač |
Ministryni Meinl-Reisingerové z liberální strany NEOS by se možná líbilo, kdyby Rakousko bylo pokládáno za více progresivní či akceschopnou společnost, než jakou ve skutečnosti je. Jenže pokud tuto vládu vystřídá kabinet s účastí Svobodné strany Rakouska (FPÖ, vládu si už vyzkoušela), tak taková konstelace s neutralitou země nehne, na to vezměte jed.
Rakouská společnost je dosti prosáklá rolí mostu mezi Západem a Východem. Rolí, na jakou pro poválečné Československo pomýšlel Edvard Beneš. Což má své náklady i výnosy. Nebyla náhoda, že právě z rakouského exilu StB v roce 1953 unesla sociálního demokrata Bohumila Laušmana. Nebyla náhoda, že když Sovětský svaz nechal emigrovat „své Židy“, trval na tom, aby vyjeli přes Vídeň. Nebyla náhoda, že ve Vídni zdomácněli ruští oligarchové typu Olega Děripasky. A těchto vlivů v Rakousku, teď už jen neoficiálních, že by se Putinova Moskva jen tak vzdala? Nenechte se vysmát.
Neutralita jen tak nespadne
Slova Beate Meinl-Reisingerové pro Die Welt jistě lahodí těm, kteří si z duše přejí porážku Ruska na Ukrajině. Či jen oslabení Putina. Ti mají po ruce další silný argument. Za tři roky ruské agresivní války na Ukrajině se vzdaly neutrality ve prospěch členství v NATO Finsko a Švédsko. Pokud se k nim přidá i Rakousko, bude to doklad Putinova neúspěchu.
„Co se nepodařilo Sovětskému svazu za desítky let, zvládl kágébák Putin za tři roky,“ čteme na webu. Nebo: „Putin je nejúspěšnějším náborářem NATO.“
KLAUS: Potřebujeme zvyšovat výdaje na zbrojení? Už teď jsou armády NATO silnější než ta ruská |
Na tom všem skutečně dost je. Dost je i na střízlivých argumentech šéfky rakouské diplomacie. Třeba že neutralita Rakouska se po vstupu do EU (1995) citelně změnila. Že „neutralita sama o sobě nás neochrání“. Nebo: „Nemůžeme sedět a říkat, že když nikomu nic neuděláme, nikdo nám neublíží.“ Nebo: Rakousko musí investovat do vlastních obranných kapacit. (Tak cituje výroky z rozhovoru pro Die Welt web Novinky.)
O. k., to vše je z valné části pravda. Ale vyvozovat z toho bourání rakouské neutrality a cestu Vídně do NATO je předčasné. Při vší úctě k Rakousku – po staletí svým způsobem i naší vlasti – lze říci, že reálnější vhled získáme z citovaného Švejka, loajálního rakouského vojáka.
