Je mi líto, že se musím ještě jednou vrátit k textům Zbyňka Vybírala, a to zejména kvůli čtenářům, možným uživatelům psychologických služeb. Rád bych se jim omluvil za to, že je zneklidňujeme a znejišťujeme spory, které bychom si my – psychologové - měli vyřešit na vlastním dvorku. Jako předseda Psychologické společnosti v ČR sdílím spoluodpovědnost za kvalitu psychologických služeb u nás. Trvám na tom, že terapie pevným objetím (TPO) podle Jiřiny Prekopové je zásadně odlišná od případných zahraničních metod, s nimiž ji můj vážený partner v diskusi neoprávněně hází do jednoho pytle. Říká se, že strom se pozná podle ovoce. Není mi – v souvislosti s TPO - znám jediný případ úmrtí, která jsou nám podkládána (LN, 27.2.). Znám však řadu dětí a rodičů, jimž TPO pomohla pozitivně proměnit vzájemné vztahy. Samozřejmě, že i tento přístup, jako každá účinná léčebná metoda, má své indikace a kontraindikace a může se aplikovat se zdarem anebo neuměle či špatně. Proto je k jejímu praktikování oprávněn jen absolvent řádného výcviku v rozsahu 500 hodin, který se sám podrobuje supervizi a řídí se etickými principy, uvedenými např. v knize J. Prekopové: "Pevné objetí. Cesta k vnitřní svobodě", Portál, Praha, 2009, 84 – 89. TPO je relativně mladá metoda, takže zatím kromě malých souborů rozběhnutých případových studií nemáme k dispozici výzkumy o dlouhodobém účinku, v krátkodobé a střednědobé perspektivě se však ukazuje být při náležité aplikaci možnou cestou k úlevě a účinné pomoci.
Při TPO nejde tu o dvojnou vazbu, při níž se na druhého vykřičí láska ve svěrací kazajce paží, jak se domnívá Z.V., který metodě zřejmě nikdy nebyl nablízku. Bolest a negativní emoce, kterou vůči sobě účastníci pociťují, se v průběhu procesu vyjádří a vzájemně zrcadlí tak, aby druhý měl možnost se do nich vcítit. Ochranné objetí podporuje konfrontaci směřující k vzájemnému pochopení, jež přirozeně ústí ve společnou radost z obnovené lásky. Bezpodmínečná láska, přijímající druhého tak, jak je, bez prvotního nároku na změnu ("Mám tě rád, i když jsi špinavý…" – Dostojevskij), je silnější než to, co odpuzuje a dělí. Je nejúčinnější vývojovou sílou. Pro ni je dítě ochotno pozvednout se nad primitivnější podoby své existence.
Stojí za pozornost, že Z. Vybíral z nejméně trojí nezávislé zpětné vazby na svůj text z 27.2. nepřipadl na hypotézu, že problém by nemusel ani tak tkvít v předmětu kritiky, nýbrž v přístupu kritizujícího. Tentokrát se v četbě Malého tyrana dostal na str. 17, na místa, kde jsou zachyceny některé projevy panovačných dětí. Z textu vytrhl pár charakteristik, několik slov, jež vyčítá J. Prekopové. Jejich autorem však není pisatelka knihy, nýbrž řádně citovaný nositel Nobelovy ceny Konrád Lorenz - jeden z těch, kdo svou geniální prací TPO připravovali (s Niko Tinbergenem a dalšími). To mu pak stačí k odsudku celé knihy. Pokud by v četbě postoupil na str. 19, zvěděl by, že "pevné objetí nechce dítě podrobit a ovládnout, ale chce mu zprostředkovat oporu a bezvýhradnou lásku, v níž může dítě vyrůstat v osobnost". Každá kritická psychologie, i Vybíralova, má-li se dobrat svého konečného smyslu, by měla nejen z celku vybírat, vytrhávat, nýbrž vidět věci v souvislostech, v kontextu. Pak by měla šanci dostat se k syntéze, k celkovému diferencovanému hodnocení, ke komplexní interpretaci, k výkladu v souvislostech – pak teprve by šlo o kritiku konstruktivní. Vybíralův přístup je podoben postupu kritika Dantovy Božské komedie, který by výklad skladby založil na výroku kdesi na začátku (3. zpěv Pekla): "Zanechte vší naděje, kdo vstupujete!", aniž by vzal v úvahu pro smysl celého díla podstatný závěr (33. zpěv Ráje): "Moc obraznosti velké docházela, však jako v kole, jež se točí vezdy, mým přáním, chtěním láska otáčela, z níž pohyb slunce má i všecky hvězdy."
Z. Vybíral uvádí jedním dechem: "Vidění Jiřiny Prekopové je zastaralé a spirituálně podbarvené." Její vidění není zastaralé, ale staré, prastaré, původní, konzervativní, protože poukazuje na trvalé hodnoty plynoucí z přirozeného řádu. Vždyť člověk je bytostí tvořenou složkou tělesnou, duševní, sociální i duchovní (spirituální). Právě naznačené Vybíralovo redukcionistické pojetí člověka je v tomto případě poplatné zastaralým konceptům, jež nám předkládali k věření v dobách minulých.
Na závěr myšlenka J. Prekopové (Jak být dobrým rodičem, Grada, 2001, str. 16): "Svoboda a láska jsou nejvyšší lidské hodnoty. … Jedině, když jsme svázáni láskou, mohu očekávat, že druhý ode mne něco přijme nebo ke mně bude ohleduplný." Toto chci uplatňovat i vůči Tobě, milý Zbyňku, nakolik toho jsem schopen. Minimem vzájemné lásky je respekt. Ten vůči Tobě mám. A zvu i Tebe.
