Okamura již krátce po volbách realisticky uznal, že 15 poslanců SPD či přesněji řečeno nepřiznané koalice kolem SPD, referenda o našem setrvání v EU a v NATO neprosadí. Nicméně obtížně průchodná bude i „omezená verze“ všelidového hlasování, jelikož rýsující se vládní koalice by měla v Poslanecké sněmovně disponovat 108 mandáty, v Senátu pouze 14, což je velikost klubu ANO. Ke změně ústavy je však zapotřebí tří pětin všech poslanců (120 hlasů) a tří pětin přítomných senátorů.
Hnutí ANO slibovalo zavedení plebiscitu ve volebním programu, konkrétně formulací: „Prosadíme ústavní zakotvení celostátního referenda. Občané tak budou mít možnost přímo rozhodovat o klíčových otázkách veřejného zájmu a kontrolovat fungování demokracie.“ Avšak variantu, že by se pomocí tohoto nástroje mělo rozhodovat o členství v EU a v NATO, představitelé hnutí v kampani i těsně po volbách kategoricky odmítali.
Motoristům referenda moc nevoní. A proti jsou dlouhodobě i strany koalice Spolu. Hnutí STAN plebiscit čerstvě opětovně odmítlo ústy předsedkyně poslaneckého klubu. „My konstantně říkáme, že … o věcech strategického významu se nemá rozhodovat v referendu. Politici se nemají tímto zbabělým způsobem zbavovat odpovědnosti,“ vyjádřila se Michaela Šebelová pro Novinky.cz. Jedinými zbývajícími zastánci prvků přímé demokracie jsou tudíž Piráti. Nicméně určitě se nebudou chtít připojit k SPD nebo k ANO.
Chtěli byste referendum, které umožní občanům hlasovat například o přijetí eura, emisních povolenkách či o migračním paktu?
Referendum tak patrně opět spadne pod stůl. Z veřejné diskuse ale nezmizí a paradoxně může Tomiu Okamurovi opět přinést, jako již mnohokrát v minulosti, politické body.
Téma pro politický marketing
Věcně vzato, obecné referendum mělo být v české ústavě zakotveno už dávno. Šéf SPD se tetelí blahem, že v ní všelidové hlasování absentuje, poněvadž má skoro zadarmo krásné téma pro svůj politický marketing. Lidé na hesla o přímé demokracii slyší, neboť rádi rozhodují sami a odmítání referenda si snadno vyhodnotí jako důkaz proradnosti vládnoucích elit, které se upřímně bojí skutečného hlasu lidu. Když se však reálně zavede a koná se, jeho verbálně-emoční zastánci pak často zůstanou sedět doma. Konec konců, smutně o tom vypovídá osud řady místních referend, která náš právní řád umožňuje. Lokální hlasování o stavbě spalovny, obchvatu, větrné elektrárny či solárního parku často vyznívají do ztracena kvůli nízké volební účasti.
Referendum jako spouštěč panické hrůzy? Liberální tábor ho emotivně odmítá, tím ale nahrává svým nepřátelům |
Ale tak jako tak, Okamura i jemu podobní operují velmi silným a pravdivým „mezinárodním“ argumentem, že referendum obsahují ústavy skoro všech evropských států. Liší se pochopitelně v konkrétních podmínkách jeho vypsání či platnosti a závaznosti, avšak právě o ty by i v české veřejné debatě mělo jít, nikoliv o spor, zda celostátní referendum ano, nebo ne.
Vztah k referendu u nás v posledních dekádách prodělal docela bouřlivý vývoj. Na podzim 1988 se v prostředí Charty 77 zrodilo Hnutí za občanskou svobodu (HOS), které vydalo manifest Demokracie pro všechny. Podepsal ho i Václav Havel. A jeho text požadoval rovněž přijetí nové demokratické ústavy, jež by měla obsahovat „institut referenda o některých otázkách závažného celospolečenského významu“ a posílit „pravomoci prezidenta republiky; zavést jeho všeobecnou volbu“. Což v dnešním kontextu samozřejmě vyznívá skoro neuvěřitelně, ovšem v ovzduší dohasínajícího normalizačního komunismu šlo o požadavek zcela logický.
Praxe většiny evropských zemí
Poprvé a zatím naposled se celostátní referendum v české kotlině konalo roku 2003, kdy všelidové hlasování posloužilo k „posvěcení“ našeho vstupu do EU. Tehdejší jednorázový, nikoliv obecně pojatý zákon ale okatě prozrazoval, co si jeho tvůrci přejí. Nestanovil žádnou podmínku platnosti podmíněnou určitou mírou volební účasti, zato obsahoval doložku, že kdyby občané vstup do Unie neschválili, lze hlasování opakovat už za dva roky.
Zastánci Czexitu s oblibou namítají: Když jsme do EU pomocí referenda vstoupili, proč bychom ji nemohli případně opustit stejnou cestou? Standardní protiargument zastánců našeho setrvání v evropských institucích je pak až tragikomicky absurdní: Lidé postrádají způsobilost rozhodovat o zahraničněpolitických otázkách.
S Okamurou bych do vlády nešla, tvrdila Schillerová. Šlo mi o referendum, hájí se |
Empiricky sice lze onu způsobilost vážně zpochybnit, ba dokonce to ani nevyžaduje moc práce. Teoreticky se však jedná o protiústavní tvrzení. Demokracie totiž stojí a padá s tezí o suverenitě lidu, ze které logicky plyne, že lid disponuje právem rozhodovat úplně o všem. A je pouze na něm, jak. Tedy i referendem. Pokud ve volbách propůjčí ústavní většinu stranám, jež mají všelidové hlasování v programu.
Což se u nás nestalo a vzhledem ke skutečnosti, že se každé dva roky obměňuje pouze třetina Senátu, ještě dlouho nestane. Avšak pro nynější opozici se paradoxně otevírá okno příležitosti, jak populistům vyrazit z rukou mocnou verbální či propagandistickou zbraň. Právě tím, že umožní schválení zákona o obecném referendu, jež půjde poměrně obtížně vypsat a které bude k závaznosti vyžadovat docela přísné podmínky. Pak teprve u nás ohledně plebiscitů nastane na dlouho pokoj, což lze předvídat též empiricky, na základě praxe většiny evropských zemí. Referenda se tam totiž konají opravdu jen výjimečně. Ale nezřídka k zásadním otázkám, u nichž poslanci i poslankyně cítí, že je nemohou rozhodnout pouze oni, jelikož k tomu postrádají dostatečnou legitimitu. Na Západě se to s referendy má prostě takhle.
