Se zájmem jsem si přečetl vylíčení osudu Arménů v osmanské říši z pera Vladimíra Nálevky. Za symptomatické považuji, že k této tragédii došlo v předvečer rozpadu osmanské říše a že může posloužit jako ilustrace obecnější charakteristiky islámského politického myšlení, totiž snížené schopnosti věcně reflektovat příčiny vlastních neúspěchů. Bylo by příliš trýznivé přiznat, že Turecko dovršilo svůj tři sta let trvající rozklad osudovým příklonem k politice Německa a že se rozhodlo spáchat harakiri otevřeným vstupem do 1.světové války: snadnější bylo nalézt vnitřního nepřítele a rozpoutat proti němu fanatickou nenávist. Podobně jsem dosud nečetl z pera islámského autora věcnou analýzu důsledků palestinské politiky po roce 1920, která svým antisemitismem a opakovanou orientací na Německo znemožnila vyjednání paralelního ustavení palestinského státu vedle státu Izrael. Místo toho vnímám v islámském prostředí bezradnost v nalézání politických řešení krizových situací a prohlubující se frustraci. Obětí této frustrace, jež je živnou půdou řady patologických jevů a neustálého rozněcování vnitřního násilí, jsou na prvním místě muslimové sami.
Jsem však přesvědčen o tom, že reformy nelze islámu vnutit zvenčí a že proces uzdravování historické paměti musí nastartovat jejich vlastní intelektuální osobnosti. Proto nesmírně obdivuji odvahu tureckého spisovatele Orhana Pamuka mluvit o bolestných skutečnostech otevřeně; naopak se domnívám, že snaha Francie uzákonit určité pojetí turecké historie bude vnímána jako rozdírání mokvající rány rezavým hřebíkem.
Jsem však přesvědčen o tom, že reformy nelze islámu vnutit zvenčí a že proces uzdravování historické paměti musí nastartovat jejich vlastní intelektuální osobnosti. Proto nesmírně obdivuji odvahu tureckého spisovatele Orhana Pamuka mluvit o bolestných skutečnostech otevřeně; naopak se domnívám, že snaha Francie uzákonit určité pojetí turecké historie bude vnímána jako rozdírání mokvající rány rezavým hřebíkem.
