Zhruba desítka parametrických změn stávajícího průběžného systému důchodů prošla Sněmovnou i Senátem a chybí jen podpis prezidenta, který je ale prakticky jistý. A jen co začnou první ze série oněch změn parametrů zvolna vcházet v platnost, nastoupí nová vláda. Bude-li (dosti pravděpodobně) pod taktovkou ANO, pak dodrží slib a Jurečkovy změny penzí hned po nástupu úplně zruší, anebo alespoň podstatně upraví.
Leckdo z vládního tábora si sice maluje, že to Babiš nakonec neudělá, protože bude rád, že nepopulární změny za něj udělal někdo jiný. Ale je to utopie: ANO slíbilo zásadní revizi Jurečkovy „reformy“ tolikrát, že z toho vyklouznout bez ztráty tváře nelze. Ostatně i v roce 2013 bez sentimentu zařízlo spolu s ČSSD Nečasův druhý penzijní pilíř, který byl alespoň slabým odvarem nějaké reformy.
Babiš coby pravděpodobný příští premiér bude muset minimálně vrátit důchodový věk na 65 let, zrušit pomalejší zvyšování penzí a rozšířit přístup rizikových profesí k předčasnému důchodu. Jinými slovy: z Jurečkova veledíla zůstanou bohulibé detaily jako větší zvýhodnění pracujících seniorů, vyšší minimální důchody nebo možnost stejného vyměřovacího základu u manželů, což je ale úplná kosmetika.
Snad někdy příště
Proč po minulé plejádě důchodových komisí zkrachoval další pokus o významnější změnu? Vytipujme si hlavní chyby, jichž se Fialova vláda dopustila a kterých by se jakýkoliv příští reformátor měl vyvarovat.
1) Kdo chce reformovat penze, musí na to přijít do vlády připraven, ne se jako zemědělec Jurečka učit sociální věci za pochodu, reformu představit až rok a půl před volbami a schvalovat ji deset měsíců před nimi. Konkrétnější představu o reformě neměla při nástupu do vlády žádná z pěti koaličních stran.
2) Přesná čísla k penzijnímu systému má sice jen vláda, ale i opozice by měla přicházet k moci s už jasným hlavním obrysem: Jak dostat do systému víc peněz? Nebo ty dnešní jinak přerozdělit? Má se měnit počet pilířů v systému? Má se systém provázat se zaměstnavateli, kraji, obcemi? Atd…
Doufám, že jsme ho přesvědčili, řekl Fiala po jednání s Pavlem o rozpočtu |
3) Brzy po nástupu do vlády by měl premiér svolat schůzku lídrů sněmovních stran a snažit se vtáhnout co největší část opozice do společné práce na reformě. Ne jako Fialova vláda: „My si to celé uvaříme podle svého – a až pak vám dáme ochutnat.“
4) Jakkoliv je to obtížné, připravit reformu napříč spektrem. A lepší je změna menší a konzervativnější, ale s širší podporou než revoluce protlačená parlamentem na sílu.
5) V maximálně možné míře do reformy zapojit prezidenta. Ten může fungovat jako svorník a díky popularitě a mediálnímu dosahu ořezávat hroty kritiky nepopulárních opatření.
6) Po celou dobu práce na reformě a ani po schválení z ní vláda nesmí dělat svou zásluhu, to jakoukoli racionální domluvu vylučuje. Maximum, co z reformy může vláda politicky vytěžit, je, že za jejího mandátu a její moderace se podařilo najít celospolečenskou shodu. To v očích voličů není vůbec málo!
To je tak asi minimum toho, co by dávalo naději na alespoň trochu smysluplnou a trvalejší penzijní reformu. A vzhledem k tomu, že do vlády natěšené hnutí ANO kolem své představy penzí jen mlží a i Havlíčkův státem garantovaný pilíř spojený s investicemi do jádra nebo dopravní infrastruktury byl jen králíkem vytaženým z klobouku, nic nenasvědčuje tomu, že „bude líp“. Tak holt třeba někdy příště…
