Zatímco ANO a Motoristé mluví o obraně standardně v rámci spojeneckých struktur, SPD pracuje s neurčitou představou obranné autarkie a značnou skepsí k závazkům vůči spojencům.
Závazek vůči NATO je nicméně jasně daný. Lze očekávat určité licitace a ošívání, typicky spíše na straně států jako je Španělsko než České republiky, ale základní kurz zatím nikdo nezpochybnil. Zda hrozí osekávání obranného rozpočtu, zůstává nejasné.
Mělo by Česko více investovat do své bezpečnosti?
Pokud však má skutečně dojít k revizi nákupů a posouzení jejich souladu se závazky, nabízelo by se začít u toho, co jsme si v rámci NATO konkrétně předsevzali – tedy u takzvaných Capability Targets, z nichž se u nás stává veřejné zaklínadlo, ale které se opírají o obranné plánování NATO. Je otázka, zda se vůbec vracet k českým dokumentům, jako je Koncepce výstavby Armády ČR.
Ponechme stranou, že nominant na ministra obrany Jaromír Zůna správně upozornil, že část států NATO má i vlastní obranné plánování a dokonce vyčleněné části sil, které si ponechává mimo alianční závazky. Česko nic takového nemá: prakticky celá AČR je určena k dispozici Alianci. Podobně to mají i jiné malé a středně velké státy, protože ty střední jako Česko jsou ve skutečnosti vojensky taky malé.
Teprve až bychom měli – alespoň na papíře – armádu o 150 tisících vojáků, mohli bychom si dovolit luxus oddělovat síly pro národní a alianční použití. V současné realitě je to utopie, a ani oprašování mobilizačních plánů nás k tomu nepřiblíží.
Nebýt závislý na ministerstvu
Co z toho vyplývá pro český obranný průmysl? Pokud to s obranou myslíme vážně, dává smysl budovat silné národní kapacity a podporovat vznik robustních hráčů, kteří kontrolují rozsáhlé části dodavatelského řetězce. Opravdovou odolnost trhu i státu přinášejí ti, kteří jsou úspěšní nejen doma, ale i v Evropě či globálně. Stát by měl svými zakázkami podporovat primárně tyto národní favority, a až potom menší hráče, kteří jsou závislí na domácích zakázkách.
Německo schválilo povinnou vojnu, studenti napříč zemí vyrazili protestovat |
To platí i pro relativní „detail“, jako je muniční iniciativa: tu malé podniky jednoduše nezajistí, přesto významně přispěla k zastavení protivníka, který na nás – zatím verbálně – doráží nejvíc.
Skutečnou sílu státu budují ti, kdo jsou úspěšní v Evropě i ve světě, dokážou dodávat desítkám zákazníků a nejsou závislí na českém ministerstvu. Tyto „lean machines“ tvoří technologickou páteř obranyschopnosti. Až s takovou základnou, která umí techniku vyrábět, modernizovat a udržovat, můžeme řešit další nepříjemnou otázku. Budeme mít vůbec dost lidí, kteří ji budou schopni a připraveni obsluhovat? Protože bez lidí je i nejlepší technika jen drahý šrot. Obranyschopnost není fráze – je to velmi konkrétní schopnost bránit stát. A při současném vývoji není vyloučeno, že ji budeme potřebovat dřív, než bychom si přáli.
