Z tržního pohledu se jedná o běžnou personální výměnu. Nový majitel týdeníku Respekt, finančník Zdeněk Bakala, chce zvýšit ziskovost svého časopisu, který byl doposud ve ztrátě. Za tím účelem najal jako poradce pro strategii novináře Miloše Čermáka. Miloš Čermák vypracoval návrh na grafické i obsahové změny časopisu a z pozice „majitelova muže“ začal vyhledávat nové redaktory, kteří by nahradili část zaměstnanců redakce. Výsledkem této nové strategie je, že 90 procent redaktorů Respektu dalo výpověď. Pokud někdo Čermáka nezastaví, na konci jeho úsilí může být ledacos -rozhodně to ale už nebude Respekt.¨
Je běžné, že na trhu časopisy vznikají a zanikají. Co chvíli nějaké vydavatelství vyplivne nový titul a hodí ho na trh. Pokud se do několika měsíců nechytne, vydavatel ho odepíše a za půl roku zkusí vyrazit s něčím novým. Respekt - týdeník, který dostal řadu mezinárodních ocenění jako nejkvalitnější české tiskové médium - je ale úplně jiný případ.
Velmi diskutabilní je už připravovaná grafická změna časopisu z novinového na časopisecký formát. Takový redesign zavedené značky je velmi citlivá věc - například deník Mladá fronta před lety měnil své logo na Mladou frontu DNES postupně, ve čtyřech krocích. Změny je třeba testovat a konzultovat formou kvantitativních i kvalitativních výzkumů se stávajícími spotřebiteli - což v případě Respektu platí dvojnásob, neboť ten u svých věrných čtenářů zaujímá často kultovní pozici.
Především k nim je třeba přistupovat s velkou pokorou. Ta ale - soudě z reakce redaktorů - Čermákovi naprosto chybí. Hrozí proto, že se v rámci jeho nové strategie z Respektu stane celobarevný kříženec mezi Týdnem, Reflexem a Mladou frontou Plus. Nejenže nezíská nové čtenáře, ale naprosto znechutí ty stávající.
Další změnou má být zvýšení počtu stran na 64. Staré čínské přísloví tvrdí, že kolo netvoří šest paprsků - ale šest paprsků a ta prázdnota mezi nimi. Respekt je jedním z mála českých časopisů, který je možno přečíst od začátku do konce a nenajdete v něm takřka žádnou hlušinu. Články i titulky mají vysokou literární hodnotu. Pro inteligentního čtenáře představuje skutečnou lahůdku - na rozdíl od většiny deníků a časopisů, které obsahují spoustu povrchních a plytkých informací, po kterých vás jedině bolí oči. K radikálnímu rozšíření obsahu je proto třeba dojít v souladu s těmi, kdo linii časopisu tvoří -tedy s editorem Lamperem, šéfredaktorem Švehlou a dalšími klíčovými lidmi v redakci. Jiným způsobem se totiž Respekt může snadno zaplnit stylem, který Čermák provozoval ve svých sloupcích -spoustou banalit opsaných ze zahraničního tisků, bezobsažných „střípků“ a pojmů/dojmů bez hlubší analýzy a myšlenky.
V tuto chvíli Respekt potřebuje schopného manažera marketingu, který ho dokáže prodávat a invenčně nabízet, a ne někoho, kdo proti sobě poštve celou redakci, a zničí tím jeho obsah i celospolečensky nesmírně důležitou názorovou a diskusní platformu, kterou představuje. A že i beze změny v obsahu nárůst čtenářů možný je, o tom svědčí nejen historický příklad Peroutkovy Přítomnosti, ale i například současný vývoj v německém Die Zeit.
Zachovají se zodpovědně?
V naší zemi je nemnoho lidí, kteří si mohou dovolit vydržovat Respekt bez ohledu na jeho ziskovost. Podíl inteligentních čtenářů na trhu je malý, navíc provozovat časopis, jako je Respekt, vyžaduje větší náklady a úsilí než slepit další bulvár pro „sebevědomé ženy ve věku od 24 do 49 let“. Průměrná česká mentální a intelektuální úroveň je ale prostě stále bídná. A pokud vyspělé západní demokracie už nehodlají dál financovat kupříkladu české vysílání BBC nebo Svobodné Evropy, musejí nastoupit čeští sponzoři, kteří dají tak klíčovému titulu, jako je Respekt, čas se ekonomicky stabilizovat. Lidé, kterým tato společnost dala možnost vydělat velké majetky - jako je Karel Schwarzenberg, Zdeněk Bakala nebo Václav Havel - by měli vůči ní projevit zodpovědnost.
Já sice vůbec bohatý nejsem, ale Respektu si vážím natolik, že jsem ho před dvěma lety formou sponzorského daru předplatil všem vyšším třídám na Gymnáziu Jana Keplera, kde jsem svého času studoval. Projevil jsem tak zodpovědnost k dalším generacím své země. K tomu, jestli se jejich politický obzor scvrkne na uvažování Paroubek versus Topolánek, případně Rath versus Macek. Nebo jestli budou schopni hlubší analýzy a zamyšlení nad tím, kam naše společnost směřuje a co pro to mohou udělat. Pokud se takhle chovám já, mám myslím právo podobné chování požadovat i od představitelů české šlechty a podnikatelské i intelektuální elity.
