Jedna dívka psala, že ho vidí jako „chlapa na úrovni ze staré školy“, jiná jako „takového amerického Bartošku.“ Což je úsměvné, protože to byl naopak Jiří Bartoška, který si z Redforda půjčoval šarm a přímost. A proč ne? Podotýkám, že všichni respondenti jsou vzdělaní a ve filmech se obvykle orientují lépe než běžný průměr obyvatelstva.
Ztrátu z Redfordovy smrti asi pocítila jen starší a pozdně střední generace. Vrchol Redfordovy slávy nastal v sedmdesátých a osmdesátých letech. To je, jako kdyby se mne někdo ptal, co soudím o Clarku Gablovi. Ano, byla to hvězda, ale dávno přede mnou, mnoho jeho filmů upadlo v zapomnění a většinu jsem neviděla.
Vlastně to není ztráta, jen nostalgické vědomí, že redfordovským hrdinům a jejich lehkosti a upřímnosti definitivně odzvonilo. S Redfordovým odchodem se také neuzavírá žádná filmová éra, protože ta jeho skončila nejpozději s minulým tisíciletím. Přestože stál před kamerou i za kamerou i potom a nikdy to nebyla ostuda, to hlavní bylo pryč.
Zemřel Robert Redford, slavnému herci a oscarovému režisérovi bylo 89 let |
Nechal nám tu tedy ještě něco jiného než modré oči, úsměv sympaťáka a vzpomínku na časy, kdy ve filmu bylo jasno, kdo je padouch a kdo hrdina? V každém případě platí, že svět Redfordových hrdinů byl nádherně přehledný a nezpochybnitelný. Komu by se po něm nestýskalo? I když je otázka, zda takový svět vůbec někdy byl.
Ve správný čas na správném místě
K mnoha filmům, kde Redford hrál, se stojí za to vracet. Patří k nim Butch Cassidy a Sundance Kid (1969), Tři dny Kondora (1975), Podraz (1973), Takoví jsme byli (1973), Vzpomínky na Afriku (1985). Jsou skvěle napsané i zahrané, mají duši. I v dnešní rozkolísané době se na nich dá studovat, jak být melodramatický, ale nikoliv kýčovitý, jak být prostý a zároveň pravdivý. A také některé Redfordovy režijní práce, například Teče tudy řeka (1992), obstojí dodnes, tedy pokud nejste dočista okoralí netflixovými detektivkami a sociálními sítěmi.
Byl skvělý charakterní herec, velmi dobrý režisér, zjevně empatický člověk a podle svědectví měl prostě rád lidi. Ztělesňoval starý Hollywood, který ještě vyprávěl příběhy jednoduše o nich. Redford se hrozil morální špíny, podvodů a násilí, i když jeho postavy často samy fixlovaly a sahaly po zbrani. Udržel svou kariéru živou a čistou déle než šedesát let. Jeho osobní ani veřejný život nepoznamenaly skandály, pití, drogy ani pletky se zločinci či vysokou politikou.
OBRAZEM: Jak šel čas s Robertem Redfordem. Slavný herec zemřel v 89 letech |
Měl obrovské štěstí, že záhy po jeho vzestupu nastala éra New Hollywood Movement, o níž tuším Coppola řekl, že šlo o dobu, kdy blázni řídili blázinec. Měl tím na mysli, že díky historickým okolnostem vzali na prahu sedmdesátých let hollywoodští režiséři americký film do vlastních rukou a začali se zpožděním natáčet, co Evropa znala už od konce padesátých let: autorské filmy. Od těch evropských se lišily tím, že nebyly intelektuálně elitní a mířily na široké publikum, ale hlavně byly chytré, originální, pravdivé, přepisovaly americký mýtus, aniž ho bořily, a dávaly velkou příležitost ženským i mužským hvězdám.
Mluvil i za nás
V temných československých podmínkách se navíc hodilo, že tehdejší americké filmy s Dustinem Hoffmanem, Al Pacinem, Paulem Newmanem a Robertem Redfordem byly v podstatě levicově orientované, přesněji, stály vždycky na straně ohrožených, slabých a ponížených, což byl často americký lid obecně. Komunisty těšilo, že ukazují americký systém jako prohnilý, ale pro tehdejší mladou československou generaci bylo podstatnou nadějí, že ukazovaly, jak jednotlivec může zvítězit nad jakkoliv prohnilým systémem. Po Praze pobíhala mládež, která se zdravila nenápadným ťuknutím do vlastního nosu jako neodolatelní hrdinové Podrazu anebo si přehrávala scénky ze Tří dnů kondora. Protestující Redford mluvil i za ně - za nás.
Dobré je přitom připomenout vztah jeho postav - i jeho samotného - k ženám. Partnerkami byly v jeho filmech vždycky velké osobnosti, které měly vlastní životní program. Jane Fondová, Barbra Streisandová, Faye Dunawayová, Meryl Streepová, a takové byly i jejich role po jeho boku. A ať byl ve filmu kýmkoliv, Redford je vysoce respektoval.
Osmdesátník Redford: ze zlatého hocha Hollywoodu patronem nezávislého filmu |
Jeho hrdinové byli různí, ale stále to byl on, Bobby Redford. Svůj image věčného kluka s touhou po spravedlnosti piloval s vrcholnými režiséry: Georgem Royem Hillem, Alanem Pakulou a především Sydneym Pollackem. Sdíleli s ním světonázor – spravedlnost pro všechny – ale také názor na filmy: Mají být o lidech a pro obyčejné lidi, za jaké se pokládali i oni sami včetně Redforda. Sláva mu nikdy nezamlžila mozek. Právě ten smysl pro „obyčejnost“ a naprostá autenticita hereckého projevu udržovala jeho slávu. A byl to také nikoliv náhodou titul jeho režijního a producentského debutu.
Obyčejní lidé
V roce 1980 získal Redford Oscara za režii za svou intimní prvotinu Obyčejní lidé o skrytých traumatech středostavovské rodiny. Ještě nepřišel čas terapeutů na všechno a rodinných kostlivců ve skříni, ale to neznamená, že skříně spořádaných lidí byly nevinné a Redford tu předběhl svou dobu. Z dnešního hlediska nicméně přeceněný snímek měl ve své době v Americe nesmírný úspěch a Redford se rozhodl využít svých peněz a privilegovaného postavené k bezprecentní investici do nezávislého filmu, v jehož potenciál pevně věřil.
Koupil pozemky v Utahu, odkud pocházela jeho manželka, a založil Sundance Institute na podporu nezávislého filmu. Vyvinul se z něj jak známo festivalový kolos, který sice má se skutečnou nezávislostí málo společného, ale funguje dodnes jako protiváha globálních filmových projektů. Měl od počátku vlastní televizní kanál, je zdrojem amerických i dalších artfilmů pro světový festivalivý okruh a jeho podíl na americké filmové kultuře je zásadní.
„Bobova vize prostoru a platformy pro nezávislé hlasy odstartovala hnutí, které po více než čtyři desetiletí inspiruje generace umělců a předefinovalo kinematografii v USA i po celém světě. Kromě jeho obrovského přínosu pro kulturu jako takovou nám bude chybět jeho velkorysost, jasnost záměrů, zvědavost, rebelský duch a láska k tvůrčímu procesu,“ píše se na stránkách festivalu Sundance. Redford se nikdy nepřestal v Sundance osobně angažovat, a i kdyby nenatočil jediný film, musíme ho pozdravit jako otce zakladatele amerického nezávislého filmu.
Stařík naposledy tasí. Hvězdný Robert Redford končí s herectvím, do kin jde jeho poslední film |
Zosobňoval liberální Ameriku, která věřila, že to prostý člověk může dotáhnout ke hvězdám (a Redford z prostého prostředí skutečně pocházel), ale pak, na vrcholu, má odpovědnost a povinnost vytáhnout za sebou i další, pomáhat, angažovat se, myslet dopředu. Robert Redford byl jako mnozí z jeho generace skutečný aristokrat filmového průmyslu.
Neuskutečněná role
V Čechách je populární historka o tom, že Redford měl původně hrát Nicka Cartera v Lipského a Brdečkově filmu Adéla ještě nevečeřela (1978), ale agenti mu nedovolili roli přijmout. Celou pravdu se už nedozvíme. Faktem je, že Lipský a Brdečka k němu nalezli přístup prostřednictvím Miroslava Ondříčka. Ten natáčel v Československu v roce 1972 Jatka č. 5 s Georgem Royem Hillem a od něho byl k Redfordovi jenom krok.
Nabídka na hlavní roli v Adéle skutečně proběhla a nejspíš byla nějak reflektována samotným Redfordem, nicméně představa Redforda v tomto filmu je dost úsměvná. Je totiž velká otázka, zda by tento velký herec pochopil a přijal ironický tón, který si z hlavní postavy nepokrytě utahuje. Jestliže totiž Redford za celou svou dlouhou kariéru něco neprojevil, pak to byl smysl pro humor a sebeironii. Zda obojí měl, není známo. Jisté je, že Michal Dočolomanský lépe chápal, oč se v Adéle jedná a že Redfordovi by se to možná nelíbilo. I když, kdo ví?
Autorka je spisovatelka, scenáristka a filmová publicistka
