Je léto 2015, čtyřicet ve stínu a na pláži v jižní Francii lze vidět tento obrázek – otec v hábitu vede dvě dcery, minimálně dvacetileté mladé ženy, a dva pubertální chlapce. Otec se svlékne, má normální plavky, stejně tak jeho mužští potomci. Obě dívky, dosti přestárlé pro otcovský doprovod, mají na sobě dlouhé kalhoty, tuniky s dlouhými rukávy a na hlavě šátky.
Diskutéři jsou tupci. Vítají smrt zoufalých uprchlíků |
V tomto odění si jdou zaplavat do moře a v těchto, již mokrých hábech posléze i odejdou. Nevěřím vlastním očím, můj muž mávne rukou – pro mě za mě, ať se koupou třeba v kožichu. No to by byla aspoň zábava, tohle je prostě strašidelné – ani moje prababička, narozená někdy kolem roku 1860, se na počátku 20 .století nechodila koupat takhle vyhastrošená – na fotografiích má docela přijatelný koupací úbor s nohavičkami do půl stehen.
K čemu tedy bylo celé ženské emancipační hnutí, když po sto letech a právě ve Francii, která zrodila občanskou rovnost, chodí mladé ženy pod dohledem otců (které nejspíš vystřídají manželé) a nesmí si vzít ani jednodílné plavky. A když už nic jiného, co zdravotní rizika? Ty dívky byly ve větru v mokrých hadrech jak v zábalech proti horečce a také tak z pláže odešly, protože se pochopitelně nemohly převléknout. Co kdyby někdo z přítomných zahlédl jejich kotník?
Jestli to takhle chtějí samy, o to hůř. Jsou nesvobodné a mají vymyté mozky – jejich společnost, do které se narodily, je považuje za nesvéprávné a méněcenné. Jistě že nepůjdu a tu hrůzu z nich nebudu strhávat, ani jim nebudu vysvětlovat, že je to směšné a absurdní. Ale všechno se ve mně bouří a vůbec se mi nechce být tolerantní. Protože konfrontace s tímhle středověkem přece nemůže být pro nikoho žádným obohacením.
