Chodily jsme na něho opakovaně do různých kin po celé Praze a nelitovaly energie a jely do těch nejzaplivanějších biografů na periférii, kde jsme brečely nad krutým osudem hrdinů. Aby ne, Julie nebyla žádná přelíčená třiceti- až čtyřicetiletá matróna a Romeo páprda ve středním věku, Zeffirelli si vedle Olivie vybral Leonarda Whitinga, rovněž mladého a neznámého herce.
Oba byli nejenom krásní, ale zářili vnitřní čistotou a okouzlovali přirozeností, italsko-britský režisér měl v tomto směru mimořádnou intuici a cit. I v dalších rolích měl šťastnou ruku, Tybalta hrál takřka k nepoznání proměněný Michael York, temný divoký a nesmiřitelný, výborný byl Merkucio významného britského divadelního herce Johna McEneryho a Kapuletovou si zahrála Natasha Parryová, manželka jiného slavného režiséra Petera Brooka. Zeffirelliho filmová pojetí Shakespeara byla velmi divadelní v tradičním smyslu a také výpravná s dobovými kostýmy.
I v Romeovi a Julii měl výtvarné pojetí promyšlené do detailu, vybral si ty nejpůsobivější lokace v Toskánsku, Umbrii a Laziu.
Prolog ale začíná záběrem na Veronu, na historické centrum s ohybem řeky Adiže, zde se točilo i na Piazza Dante. Velká část filmu vznikla v Pienze, nádherném městě uprostřed toskánských kopců v oblasti Val d’Orcia. Město je skutečným renesančním klenotem a zdejší Palazzo Picolomini posloužilo jako palác Kapuletů a na náměstí, kde se tyčí radnice se zvonicí a kašna, bojoval Tybalt s Merkuciem.
Slavná balkonová scéna se odehrála v Arteně v Laziu. V podobném stylu Zeffirelli natočil o čtyři roky později snímek o svatém Františku z Assisi, Bratr Slunce, sestra Luna, a využil opět krás toskánských a umbrijských měst – Gubbia, Norcie, Montalcina či San Gimignana.
Nedůvěryhodné obvinění
Ale zpátky k Romeovi a Julii, film měl světový úspěch, posbíral ceny od Zlatých globů až po Oskary a vydělal také obrovské peníze. Oba mladí interpreti byli ve středu zájmu, dali stovky rozhovorů, ale s odstupem let je zjevné, že oba dva na obrovský úspěch svého debutu nenavázali a zřejmě cítili i jistou hořkost.
Opravdu zneužilo studio před 55 lety mladou dvojici při natáčení Romea a Julie? |
Olivia udělala o něco větší kariéru, ale hvězdou první velikosti se nestala, i když natočila hodně filmů i televizních inscenací, Zeffirelli ji o pár let později ještě obsadil do role Marie v Ježíši Nazaretském, v roce 2003 hrála Matku Terezu v životopisném snímku Fabrizia Costy. Leonard Whiting víceméně nehraje, v sedmdesátých letech se objevil v pár filmech a v roce 2015 se s Olivií sešel ve snímku Společenská sebevražda, který je jakousi parafrází Romea a Julie v čase internetu.
Takže když před dvěma lety přišli oba s obviněním, že byli v Zeffirelliho filmu zneužiti při postelové scéně, působilo to zvláštně. Milostná scéna, při níž je vidět Juliino ňadro a pozadí, je vkusná a decentní a sotva může někoho pohoršit. V obvinění zaměřeném hlavně proti společnosti Paramount se pravilo, že byli jako nezletilí herci podvedeni režisérem, který jim slíbil tělový kostým. Celé to ale působilo nedůvěryhodně, až příliš jako snaha vytřískat z někoho peníze post festum.
Náhle si vzpomněli, že více než 50 let trpěli úzkostí a emocionálním strádáním a požadovali odškodnění ve výši několika set milionů dolarů. Jejich trauma se pochopitelně zvětšilo s uvedením nové remasterované verze filmu. Kupodivu soud v USA žalobu smetl ze stolu.
Odkud z Afriky jste? Na co se potomků otroků raději neptat |
Je pravda, že už při uvedení filmu nastaly v tomto směru potíže. V USA získal Romeo a Julie hodnocení A pro dospělé, zatímco v Itálii musel Zeffirelli dostat zvláštní povolení od cenzorů. Sama hlavní hrdinka to měla kvůli scéně, kterou hrála, zakázáno vidět. Trefně to komentovala slovy, že nechápe, že nesmí vidět něco, co vidí v zrcadle každý den. A také ještě před šesti lety Husseyová v rozhovoru zmíněnou scénu obhajovala s tím, že pro film to bylo nutné, nemluvě o tom, že se Zeffirellim později natáčela.
Výtky vůči starším filmům a jiným uměleckým dílům nejsou nic nového a nezřídka se ozývaly, už když vznikaly, důležité je, zda je s nimi spojená cenzura, tam pak už jde do tuhého. Nicméně některé jevy spojené s cancel culture nebo mee too jsou občas hodně absurdní a jdou do extrémů, u nás stále čekáme, kdy to někdo rozbalí opravdu natvrdo, zatím to bylo jen takové šolíchání. Tak mě napadá, že by možná měl být popotahován Zdeněk Svěrák za scénář k filmu Vrchní prchni. Ona taková Douchová, drzá, brejlatá, ošklivá, jsou bossing a body shaming jako vyšité.
