Můj otec, který byl donedávna z nesvobody pod sovětskou okupací zoufalý, byl znenadání ještě zoufalejší z nejistot, které přechod zatuchlé zadrátované zemičky ve svobodnou kapitalistickou vlast doprovázely.
Překvapilo mě, že si peněženku strká zrovna do zadní kapsy u kalhot, když ji celý život nosil buď v kufříku, anebo v malé kožené taštičce přes rameno. Ukázalo se, že otec zjistil, jak se té taštičce říká (byla to – gayové prominou ten dávný slang – „buzertaška“) a otec v sobě kromě přehršle jiných fobií objevil i odpor k homosexuálům. Všechny tyhle strachy a nenávisti v něm musely být už pár desítek let, ale teprve po sametovce s nimi byl zkonfrontován.
Teda kromě Romů. Těch v pražských Nuslích vídal dost a „věděl o nich všechno“, přestože, pokud je mi známo, v životě se žádným nepromluvil.
Když nejde posunout stůl. A když prokážete laskavost člověku odlišné barvy pleti |
U náměstí Bratří Synků skutečně žily dvě rozvětvené rodiny, jejichž mnozí členové se specializovali na drobné kapesní krádeže a byli v tom fakt dobří. Je klidně možné, že mu peněženku ukradli oni.
I tak se vnucovaly nejméně dvě otázky: pokud mu jednou někdo ukradl peněženku ze zadní kapsy u kalhot, proč si tam tu novou strkal zas? A když mu ji ukradli podruhé a potřetí a počtvrté, proč ji tam pořád a pořád nosil? No, tohle by se dalo vysvětlit tím, že mu bylo skoro sedmdesát a nebyl už tak přizpůsobivý.
Druhá vtíravá otázka ale útočila přímo na jeho logické myšlení, které coby vědec – fyzik – musel mít skvěle rozvinuté. Otázka to byla prostá. Zněla: „A viděl jsi, jak ti tu peněženku ukrad?“
Otec se rozčílil. „Jak bych to moh vidět, když byla v zadní kapse? Neslyšíš, co ti říkám?“
Když je pořád nahoře. I barevná prkénka z duroplastu umí naší kongregaci rozjasnit den |
„Slyším. Jen by mě zajímalo, jak můžeš vědět, kdo byl ten zloděj, když jsi ho neviděl.“
Můj otec měl už od středního věku pozoruhodný zvyk. Když ho něco rozčílilo, poskakoval na místě a křičel, až mu od pusy stříkala pěna.
A tak jsem vyptávání nechala. V tomhle stavu by ho mohla ranit mrtvice a já ho nechtěla mít na svědomí.
Tenkrát se prostě říkalo, že „cigáni kradou peněženky“, a můj otec tu větu opakoval, aniž by si ověřil, jestli je pravdivá. Od vědce jeho formátu to bylo silně nevědecké.
Budíčééék! Jak se definitivně zbavit původce smradu z pálícího se cracku |
(Po dalších deseti nebo patnácti letech, během nichž mu „cigáni ukradli“ nejmíň 50 peněženek, jsem se dozvěděla, že v těch vzácných případech, kdy opustí byt, žádnou peněženku nenosí. Jen mu dělá dobře takové věci říkat.)
Všimla jsem si, že v Česku je tenhle zvyk dost rozšířený. Když nevidíme člověka, který něco špatného provedl, automaticky předpokládáme, že byl „černý“.
„Když ho neviděl, musel bejt černej,“ prohlásil můj nigerijský skoromanžel. „Teda jestli to bylo v noci. Černoši nejsou ve tmě vidět.“
