Celkem má „Maminka“ tak asi šest stránek. Autorka Stanislava Miková v ní popisuje v podstatě banální návštěvu dospělého Tomáše u mámy a sester, čerstvé buchty, prohlížení fotek; aspoň na chvíli, než syn odjede se svými svěřenci na fotbalové soustředění. Rodina, která drží spolu, která výborně ladí, kde jedna hláška střídá druhou a tu třetí zase výbuch smíchu.
A najednou se otevřou vzpomínky. Jedna z fotografií matce připomene, jak její život prořízlo rozhodnutí socialistických úřadů. „S tátou jsme si říkali, že bychom ještě zvládli jedno dítě. Přáli jsme si kluka.“ Od odstranění myomu už uplynul rok, nebylo na co čekat.
Když je vrcholem blaha soužití s recidivistou. Diliňi Dora ještě stále nezní jako z jiného světa |
Jenomže kluk se nenarodil. Rodinné odpoledne, jak ho autorka líčí, nikdy nenastalo. Tomáš ve skutečnosti neexistuje. Je jen neuskutečněným snem, možností, co mohlo být, kdyby. Kdyby se jeho matka nestala – tak jako tisíce jiných romských žen – obětí nedobrovolné sterilizace. Během zákroku kvůli myomu jí lékaři bez jejího vědomí přerušili vejcovody.
„Vždycky budu s tebou, maminko,“ říká Tomáš, než se zatáhne pomyslná opona a rodinný výjev zmizí čtenáři z očí. Dítě, které si žena vysní a které nepřijde, nikdy nesejde z mysli. Právě proto, že není, zůstává s matkou tak intenzivně a tak bolavě. V podobě tisíce možností, které mohly být tak krásné, ale které se nikdy neuskuteční.
Řešit problém jako komunisti
Sborník, v jehož závěru Mikové „Maminku“ nalistujeme, se jmenuje Podphandle mašľičkenca / Podvázané mašličkami. V loňském roce ho vydal spolek Slovo 21. Třináct autorek – členek klubu romských spisovatelů Paramisara – v něm každá po svém umělecky zpracovávají některý ze zdokumentovaných příběhů žen, které čelily sterilizační politice.
SchodištěPo schodech se dá chodit jak dolů, tak nahoru. Podívat se na věci podzemní, přízemní, i na ty „v oblacích“, prozkoumat je u základu i je přelétnout z nadhledu. Na schodišti se dá i jen na chvíli zastavit a poklábosit – jaké je dneska počasí, co psali na internetu a co se právě semlelo u sousedů. A pak si pokračovat po svém, ale s příjemným pocitem, že máme přehled, co se děje kolem nás. |
Kdyby šlo jen o informaci, mohla by stačit úvodní studie Heleny Sadílkové z pražské romistiky. Tam se lze dočíst o právním pozadí i o značně uvolněné praxi sterilizací, které probíhaly v někdejším Československu od konce 60. let coby nástroj k ozdravění populace. Na jejich zneužívání k potlačení romské porodnosti upozorňovala už Charta 77.
Jedna věc je ale odborná studie, druhá umělecký text. Ten dává pohled z osobní, lidské stránky. O co jinak zní suché konstatování, že je v roce 1978 „úspěšnost administrativních pracovníků hodnocena podle počtu romských žen, jež se jim podařilo k souhlasu se sterilizací přemluvit“ – a jak rozdílný je barvitý obraz sociálních pracovnic, které chodí do osady dorážet na mladou matku několika dětí, že už má potomků dost a že za zákrok dostane tolik potřebný finanční počinek?
Anebo příběh ženy, která souhlas podepíše pod hrozbou, že jí jinak úřady odeberou už narozené syny a dcery. Nátlak lékaře v bílém plášti, který sterilizaci předloží jako nejlepší možnost řešení gynekologických problémů. Už rozumíte, v čem je problém?
S tichým souhlasem veřejnosti
Sterilizace jako eugenický nástroj využívají totalitní režimy různých druhů a období, ten komunistický nebyl výjimkou. „S tichým souhlasem veřejnosti“, jak píše Sadílková, probíhaly v Československu na Romkách s oporou v zákonech, které je sice povolovaly, ale pouze za vědomého a informovaného souhlasu dotčených žen. A ten byl v řadě případů jen iluzorní. Stejně jako dodržení dalších stanovených podmínek.
Několikatisícová dávka, kterou někdy úřady za podstoupení zákroku vyplácely, byla pro část Romek motivační. Výzkumy ale brzy ukázaly, že u převážné většiny o peníze vůbec nešlo. Zato ženy často ani nerozuměly, co „podvázání“ znamená. A že je nevratné. Podotkněme, že očůrat druhého jen proto, že „se nechytá“, je dost nepěkné i v mnohem méně bytostných otázkách.
Žena čekala na odškodnění za nezákonnou sterilizaci 16 měsíců. Ministerstvo na to mělo přitom šedesát dní |
„Cítila jsem se podvedená,“ vypovídaly mnohé z nich potom, co – někdy i po dlouhém čase – zjistily, že už nikdy nebudou mít děti. Pro mnoho rodin to znamenalo také rozpad, protože v tradičních komunitách včetně romských má soužití smysl jen tehdy, když může přinést potomky. Což by mohlo být téma na mnoho dalších Schodišť, přidržme se ale toho dnešního.
Byrokracie nadevše
Po revoluci se skupina poškozených v čele s Elenou Gorolovou a za podpory prvního českého ombudsmana Otakara Motejla pustila do boje za odškodnění. Mnoho z nich se rehabilitace nedočkalo pro pokročilý věk, pro liknavý přístup státu – anebo proto, že nemocnice vedly záznamy nedbale, nebo je přímo skartovaly.
Zákon, který umožňuje o odškodnění žádat, Česko schválilo až v roce 2022. Elena Gorolová byla v roce 2018 zařazená mezi stovku nejvlivnějších žen světa v žebříčku BBC. V roce 2025 obdržela Cenu Františka Kriegla.
Její osobní příběh ve sborníku Podvázané mašličkami zpracovala Maria Siváková. Za čtení ale stojí všechny. Jen budou trochu bolet. Zvlášť jste-li matka – anebo jste jí hodně být chtěla.
