Úterý 19. března 2024, svátek má Josef
130 let

Lidovky.cz

Názory

ROVENSKÝ: How dare you? Brabcovy řeči o penězích, když jde o přežití lidstva, jsou absurdní

Greta Thunbergová promlouvá na summitu OSN v Madridu. foto: ČTK

PRAHA - Pokud by ministr Brabec místo výmluv hledal řešení, mohli bychom být uhlíkově neutrální už v roce 2050.
  5:00

Nedávný rozhovor s ministrem životního prostředí Richardem Brabcem (Lidové noviny, 16. 9.) jsem si přečetl s velkým zaujetím. Zhruba osmdesát procent toho, co řekl, bych bez okolků podepsal. Přesto mám k rozhovoru několik podstatných výhrad, které se týkají povětšinou nikoliv toho, co ministr řekl, ale toho, co neřekl.

Ministr znovu zopakoval mantru, již známe i od premiéra: uhlíková neutralita do roku 2050 je příliš drahá, v českých podmínkách nereálná. Souhlasím, je to výzva. Ale měli bychom mluvit zároveň i o dopadech na naše životy, pokud uhlíkovou neutralitu zavrhneme. Měli bychom mluvit o tom, jak by vypadal svět našich dětí a vnoučat, pokud by se globální emise ustálily na množství tří tun CO2 na osobu, protože to je to snížení o osmdesát procent, které prosazuje česká vláda. Tomu se Brabec v rozhovoru úplně vyhnul. Není divu – není to moc příjemné rozjímání. Mluvit hlavně o penězích, když jde o přežití lidstva a civilizace tak, jak ji známe, je lehce absurdní. Řečeno Gretou: How dare you?

Můžeme být vzorem

Od ministra Brabce opět zaznívá, že by se emise měly snižovat jinde a že chování EU nic zásadního nezmění. To ale není tak úplně pravda. Evropa má k dispozici efektivní nástroje, jejichž pomocí může ke snížení emisí inspirovat, přesvědčit i donutit zbytek světa. Bohaté země, které fakticky pro dovoz zboží do Evropy využívají uhlíkový dumping (cenové podbízení, hlavně v zahraničním obchodě, státem podporovaný ztrátový vývoz – pozn. red.), a odmítají to řešit, může Evropská unie zatížit tvrdými uhlíkovými dovozními cly. Uhlíkové ráje už dnes existují. Jmenují se Čína, USA či Turecko. Cly bychom uhlíkový dumping odstranili a ochránili vlastní, čistší průmysl a pracovní místa.

Pokud jde o chudé země, zde může Evropská unie podporovat jejich transformaci prostřednictvím Zeleného klimatického fondu v rámci UNFCCC (rámcové úmluvy OSN o změně klimatu). V současné době do něj ovšem ČR přispívá desetkrát menší částkou než většina západních zemí. Čeští politici rádi mluví o tom, jak místo přijímání uprchlíků musíme pomáhat na místech, odkud lidé utíkají. Ale ve skutečnosti na těchto místech nepomáháme.

Vedle zavádění uhlíkových cel či finanční podpory chudých států může být Evropská unie technologickým i hospodářským lídrem, tedy vzorem, který se budou ostatní státy světa snažit napodobit.

Možností je spousta

Opatření na snižování emisí skleníkových plynů je celá řada. Některá jsou jednodušší a dají se udělat rychle, jiná jsou velmi složitá a jejich zavádění bude trvat dlouho – a možná bude i bolet. Jednoznačně souhlasím s ministrovým tvrzením, že snížit poslední zbývající procenta skleníkových plynů, které vypouštíme, bude nejtěžší. Budeme to ale muset udělat tak jako tak, protože jinak nám hrozí problémy, které jsem zmiňoval na začátku.

Ale zatím se nemusíme věnovat závěrečné fázi naší energetické transformace. Teď bychom se hlavně neměli nechat odradit od toho, abychom s razantním snižováním uhlíkových emisí alespoň začali a abychom si už nyní stanovili ambiciózní útlumovou křivku. Nemá moc smysl se navzájem strašit nahrazením aut se spalovacími motory elektromobily, když ty by u nás stejně zatím jezdily na uhlí a své výfuky by měly v severních Čechách.

Debata o cílech pro rok 2050 je jistě důležitá, ale zaslouží si tak dvacet procent naší pozornosti, celých osmdesát procent našeho snažení bychom měli upřít k tomu, co můžeme udělat tady a teď – v nejbližších deseti letech. Tedy ukončit gargantuovský export elektřiny, zavřít uhelné elektrárny, začít konečně využívat potenciál tuzemských obnovitelných zdrojů, kvalitně zateplit domy, zvýšit tragickou energetickou efektivitu průmyslu, a dokud nevybudujeme dostatek kapacity v obnovitelných zdrojích, nechat doběhnout dosavadní jaderné elektrárny.

Úspornější i příjemné

Konec uhelné energetiky se bude nějakým způsobem týkat spousty lidí. Ovšem pro většinu to nepřinese žádné brutální změny životního stylu. Zhruba sedmdesát pět procent elektřiny v ČR sežere průmysl. Domácnosti jen dvacet pět procent. Hlavní odpovědnost tak půjde za průmyslem.

Drtivá většina potřebných opatření je technologická a buď lifestylově neutrální, nebo dokonce příjemná. Například v pasivním domě je lidem při nulových emisích příjemněji než v plýtvavé barabizně třídy G – ať už díky teplotě zdí, nebo čistšímu vzduchu zajištěnému rekuperací. Méně příjemná opatření jsou pak spíš kvantitativní (létání by bylo dražší a železnice levnější, jako tomu bývalo před nástupem low-costů) než kvalitativní (všechna letadla zrušíme).

Autor je vedoucí energetické kampaně Greenpeace ČR.

Autor:

Střední škola a Mateřská škola Aloyse Klara
Kuchaře/Kuchařku pro střední školu

Střední škola a Mateřská škola Aloyse Klara
Praha
nabízený plat: 20 000 - 29 000 Kč