Mnozí jsme nemohli vydýchat obří deficit rozpočtu, který provozoval po čtyři roky svého vládnutí kabinet Petra Fialy. A očekávali jsme, že se nová vláda Andreje Babiše, okořeněná Petrem Macinkou a Tomiem Okamurou, bude chovat úplně jinak. Teď toto nadějné očekávání ztrácíme. Zdá se, že chce Babišova vláda Fialův deficit na rok 2026 ještě zvýšit. To je tragický omyl.
KLAUS: Co s rozpočtem? Nová vládní koalice má možnost ukázat na tragédii Fialova vládnutí |
Zdá se, že se Babišova vláda zhlédla v oné magické číslici 3, tedy v hodnotě deficitu státního rozpočtu, kterou Evropská unie ve své Maastrichtské smlouvě přijala jako nejvyšší možnou hodnotu rozpočtového deficitu, kterého se může členská země EU dopustit, aniž by byla Unií trestána či penalizována. Opakuji, nejvyšší možnou hodnotu.
Nahodilá trojka
Byl jsem ministrem financí, když byla tato smlouva zformulována a přijata, a protože jsme nebyli členskou zemí EU, nezbylo mi, než mávnout rukou a říci, že to je tak vysoká hodnota státního zadlužení, že jí naše, rašínovsky uvažující země nemůže stejně nikdy dosáhnout. Proto jsem ji pro nás nepovažoval za tak důležitou.
Rozpočtové provizorium a vyšší schodek? To první je daň za demokracii, to druhé trend doby |
Tato hodnota nebyla až do sepsání Maastrichtské smlouvy v ekonomické vědě nikdy zmíněna. Je to nahodilé a libovolné číslo, které bylo tehdy přijato jen proto, aby nebyly předem z „Maastrichtu“ vyloučeny tradičně deficitní členské země EU, jako zejména Francie. Němci chtěli dohodu, ale báli se. Proto zcela namátkově zvolili číslo tři jako jistou nepřekonatelnou metu. I deficitní Francouzi, kteří za posledního půl století ani jednou neměli vyrovnaný státní rozpočet, tuto hodnotu proto přijali.
Teď už je to trochu zapomenuto a novodobí politici, kteří byli tehdy ještě příliš mladí, toto buď nevědí, nebo na to zapomínají. Neexistuje žádný ekonomický argument, který by vysvětloval toto konkrétní číslo. Zejména to ale není v žádném případě návod k jednání ve smyslu, že by se k této hodnotě měl rozpočet té či oné země blížit. Mám strach, že si to dnešní Babišova vláda tak vykládá.
To je obecně k oné číslici 3. Ale my jsme v konkrétní ekonomické situaci přelomu let 2025 a 2026. Podle posledních statistických dat česká ekonomika zrychlila ekonomický růst na 2,8 procenta, což je evidentně více, než kolik je dlouhodobý potenciál naší země. Je třeba tento růst ještě uměle, jinak řečeno „na práškách“, urychlovat? Jsem přesvědčen, že nikoli.
My nejsme v Keynesově situaci nedostatečné agregátní poptávky, kdy se ve třicátých letech snažil tento slavný anglický ekonom vysvětlit a obhájit, že je správné, aby byl pomocí rozpočtového deficitu vyvolán ekonomický růst po takzvané velké depresi, která od roku 1929 ničila tehdejší svět.
Státní rozpočet je zhruba v pořádku. Skutečné dilema je ale jinde |
Že je to vhodné i teď, si snad mohou myslet jen někteří naši zpozdilí keynesiánci v již téměř neexistující sociální demokracii. Nám dnes nechybí agregátní poptávka a to, že Fialovy deficity nevedou k vyšší inflaci, je způsobeno jen a jedině opatrnou politikou Michlovy centrální banky. Rozpor měnové a fiskální politiky u nás již tradičně existuje a je evidentní
i v této chvíli.
Stát není podnikatel
A ještě poslední argument. Mnoho lidí vidí, že úvěry kolem nich – jak občanů-spotřebitelů, tak firem – zcela běžně existují. To jsou ekonomické subjekty v mikrosféře, ale stát není mikrosubjekt. O tom, že podnikání, existuje-li nadějný podnikatelský projekt, vyžaduje úvěrování, je základem tržní ekonomiky, stát však není „podnikatel“, občan státu nepůjčuje peníze, aby stát za něho podnikal.
Stát si nepočítá úvěrové riziko tak jako ekonomické mikrosubjekty. Státu nehrozí – ve většině případů – zkrachování. Stát, dostane-li se skutečně do úzkých, zvýší daně, což občané a podniky nemohou. Proto se stát v principu chová úplně jinak. Proto nemůže podnikat s cizími penězi. Proto se má chovat opatrně. To by si dnes rodící se vláda měla dobře uvědomit.
