Vezmeme-li v úvahu rychlý růst mezd a zejména cen v posledních letech, schodek ve skutečnosti není tak velký, jak se může zdát. Pro korektní hodnocení vládního hospodaření je nejlepší se dívat na tzv. strukturální deficit, tedy číslo očištěné od vlivu inflace a vůbec vývoje ekonomiky. Stranou bychom při známkování vlády měli dát také mimořádné výdaje, jako byly třeba náklady na řešení dopadů zářijových povodní.
Takto pečlivě očištěné číslo bude teprve publikováno, a to nikoliv odděleně pro samotnou takzvanou centrální vládu (čímž se rozumí tým premiéra Fialy), nýbrž jen pro celé české veřejné finance, tedy centrální vládu plus kraje plus obce plus zdravotní pojišťovny.
Nicméně z toho, že výsledný schodek skončil blízko plánu, se dá už teď odhadovat, že mezi roky 2023 a 2024 se vládě podařilo posunout k úspornějšímu hospodaření. Za předpokladu přebytku ostatních složek veřejných financí ve výši kolem 1 % HDP klesl strukturální deficit centrální vlády podle mých velmi hrubých propočtů z cca 3,4 % HDP na cca 3 % HDP.
Stát loni hospodařil se schodkem 271,4 miliardy. Děláme to správně, říká Fiala |
Základní závěr je tedy – aspoň z čistě účetního hlediska – pro vládu lichotivý. Po příslušných očištěních se ukazuje, že dosáhla meziročního zeštíhlení rozpočtu o několik desítek miliard. To je třeba ocenit jako výraz politické odvahy.
V už schváleném návrhu státního rozpočtu pro rok 2025 ovšem vláda další podobně razantní šetření nenaplánovala. Strukturální deficit veřejných financí má zůstat na podobné úrovni jako loni, tedy kolem 2 % HDP. V pozadí tohoto „odpočinku“ je nejspíš snaha vládních stran nezhoršovat svůj obraz před podzimními parlamentními volbami.
Spásné povodně
Konkrétních oblastí, kde vláda loni krotila výdaje či posílila příjmy, jsou desítky – stačí si vzpomenout na soupis mnoha opatření v rámci takzvaného ozdravného balíčku. Na straně příjmů hrálo objemově významnou roli zvýšení zaměstnaneckého pojistného (to mimochodem z mého pohledu nebylo dobrým nápadem, protože dál zvětšilo mezeru v odvodové zátěži mezi zaměstnanci a OSVČ).
Na straně výdajů byla klíčovým opatřením redukce dotací. Ta se zřejmě aspoň do jisté míry podařila: například snížení neinvestičních firemních dotací mezi roky 2023 a 2024 bylo v původním plánu pro rok 2024 navrženo v objemu 80 miliard korun, načež skutečnost včetně dopadů povodní byla 70 miliard.
Uvedené propočty, které vyznívají ve prospěch vlády, jsou ovšem pro běžnou populaci trochu složité, a tak se ministerstvo financí v komunikaci loňských výsledků snažilo zdůraznit jiná srovnání, která jsou sice srozumitelnější, nicméně věcně spornější.
Ministerský komentář se pochlubil, že skutečný schodek 271 miliard korun skončil zřetelně pod částkou 282 miliard korun, která byla parlamentem schválena loni na podzim tak, aby obsahovala i hrubý odhad možných nákladů na nápravu škod po zářijových povodních (původně byl deficit schválený pro rok 2024 o 30 miliard korun nižší).
Spěcháme k vyrovnanému rozpočtu. Zhruba za 16 let |
Tady je ale třeba připomenout, že onen odhad povodňových nákladů byl skutečně jen velmi hrubý, takže nižší skutečnost není velkým vládním vítězstvím – notabene pokud není jasné, jaký objem nákladů bude ještě muset být hrazen z rozpočtu letošního roku.
Ostatně na povodně šlo z loňského rozpočtu nakonec jen 15 miliard korun, takže pokud tuto částku z celkových skutečných výdajů odečteme, zjistíme, že nebýt povodní, byl by schodek nikoliv pod původním plánem, nýbrž 4 miliardy korun nad ním. A přísně vzato dokonce 20 miliard nad ním: dalšími 16 miliardami korun totiž k lepšímu konečnému číslu vládě pomohl původně neplánovaný převis příjmů z EU nad odpovídajícími výdaji.
Zlaté pravidlo veřejných financí porušeno
Za zamyšlení stojí i dopad loňského vládního hospodaření na budoucí roky. Deficit i po snížení o vliv ekonomiky a mimořádné výdaje byl velmi orientačně o nějakých třicet miliard vyšší, než byl v rámci všech rozpočtových výdajů objem výdajů kapitálového (tedy investičního) typu. Jinak řečeno, na dluh byly financovány nejen všechny investiční výdaje (což je v pořádku), ale kromě nich i oněch zhruba třicet miliard korun loňských výdajů na běžné, neinvestiční utrácení.
Tato dluhově hrazená část loňských běžných rozpočtových výdajů tedy bude fakticky zaplacena až z kapes poplatníků platících daně letos a v dalších letech. To se dá chápat jako jistá mezigenerační nespravedlnost, protože je tím porušeno takzvané zlaté pravidlo veřejných financí, podle něhož by si veškeré běžné výdaje v každém roce měli uhradit poplatníci přímo v daném roce.
Součástí těchto běžných výdajů jsou i splátky existujícího dluhu daného dříve provedenými a nyní „konzumovanými“ investicemi, ale nikoliv běžné výdaje učiněné v předchozích letech.
Pro letošek jsou navrženy investiční výdaje v objemu kolem čtvrt bilionu korun, zatímco schodek by měl být nižší (oficiálně 241 miliard korun, ale po úpravě o vliv stále ještě ne zcela zdravé ekonomiky ještě trochu nižší). Letos tedy hrozí porušení zlatého pravidla spíš na opačné straně: daňoví poplatníci zaplatí v tomto roce možná i část těch nákladů na letos prováděné investice, které by měly být hrazeny až z kapes poplatníků v dalších letech.
