Volby dobrých časů, v nichž vládní strana předkládá voličům výsledky svého úspěšného vládnutí a voličům nabízí, že bude pokračovat v tom, co předvedla. A opozice říká, že to jde dělat ještě mnohem lépe a dobré časy že jsou nejlepší na to, aby se dělaly reformy.
Ano, ve vzrušené předvolební kampani padají tvrdá slova o „experimentech na lidech“ (ČSSD o ODS) nebo o „zadlužování budoucích generací“ (ODS o ČSSD), ale to v kampani obvykle padají.
Jako Slováci, nebo jako Poláci?
Ve „slovenském modelu“ voleb nejde jen o reformy, programy, ideje, ale jde o to „především“. Takové volby sice strany, lídry i voliče na chvíli rozdělí, ale nikdo nepochybuje o regulérnosti tohoto souboje, všichni s klidem uznají výsledek a jsou schopni vytvořit v podstatě jakoukoli funkční vládu, která z výsledku voleb vychází.
S dodatkem, že nad komunisty (podobně jako na Slovensku nad Mečiarem) visí otazník, zda je bez toho, že by se pokáli, s takovými „zločinci“ možné vládně spolupracovat, neřku-li připustit je k vlivu na chod státu. Já tvrdím, že nelze. Jenže je to jinak. Po vystoupení plukovníka Kubiceho to už normální, aspoň „slovenské“ volby nebudou. Budou to volby „polské“, které se loni na podzim staly referendem o zkorumpovanosti vládnoucího Svazu demokratické levice, postkomunistické varianty sociální demokracie.
Čeští voliči jsou v rozdílné situaci od Poláků v jediném. Zatímco polský volič mohl divadlo parlamentních vyšetřovacích komisí sledovat v přímých televizních přenosech mnoho měsíců, současné korupčněmafiánské představení se pro voliče českého smrsklo na několik předvolebních dnů. Díky tomu bylo v Polsku přece jen předloženo větší množství důvěryhodně působících indicií, byť nikoli důkazů. Ty sice neměly takovou váhu, aby obstály u soudu, ale dojem vyvolat dokázaly. Na novinářích, voličích, veřejnosti pak bylo, jak „dojem“ vyhodnotit.
Soudný den nastal v parlamentních volbách na podzim minulého roku, kterými byl Svaz demokratické levice odsouzen na čtyři roky do opozice. Z hlediska dojmů zcela po právu.
Důsledkem „polské volby“ je však kabinet, v němž se spojily podivné síly, které označují minulých patnáct let za dobu vlády zkorumpovaných politiků a tajných služeb propojených s ekonomickými bossi a podsvětím.
Právo a Spravedlnost bratří Kaczynských, nacionalistická Liga polských rodin a levicově populistická Sebeobrana Andrzeje Leppera vytvořily svoji obavy budící koalici právě a jen na tomto základě. Občanská platforma, která chtěla likvidací postkomunistů otevřít cestu ekonomickým reformám, včetně rovné daně, prohrála a skončila místo ve vládě v opoziční izolaci. Její předáci dnes mluví o pouličních protestech proti inkviziční politice nové vlády. Pozdě.
Cesta k vládě komunistů
Čeští občanští demokraté, původně se přátelící s Občanskou platformou, ale „pragmaticky“ přehodivší vyhybku na Kaczynské, se rozhodli jít cestou polských vítězů. I kdyby o „případu Kubice“ předem nevěděli, a mnohá nedočkavá uřeknutí Topolánka naznačují opak, podezření plynoucí z Kubiceho zprávy svými vyjádřeními vystupňovali. Velice neodpovědně, dodávám.
Kaczynští v Polsku ODS ukázali, že se na takovéto vlně dají vyhrát volby. Ale po půlroce od voleb už také Poláci vidí, kam to vede. A v Polsku hůř teprve bude.
Ne, ODS zatím nehrozí, že skončí jako Občanská platforma v bezmocné opozici proti populistům. Stejně nechtěně jako jejich původní polští spojenci ale Topolánek přispívá ke scénáři, který nezamýšlel. Scénáři, jenž může sice nyní semlít sociální demokraty, ale po nich i demokraty občanské a nakonec demokraty vůbec.
ODS nyní asi zabrání vzniku menšinové vlády ČSSD podpořené komunisty. Ale pomáhá komunistům do role nejsilnější opoziční strany v zemi. Příště tu může být menšinová vláda komunistů podpořená zdecimovanou ČSSD. Indicie na ODS se jistě najdou.
Ano, ve vzrušené předvolební kampani padají tvrdá slova o „experimentech na lidech“ (ČSSD o ODS) nebo o „zadlužování budoucích generací“ (ODS o ČSSD), ale to v kampani obvykle padají.
Jako Slováci, nebo jako Poláci?
Ve „slovenském modelu“ voleb nejde jen o reformy, programy, ideje, ale jde o to „především“. Takové volby sice strany, lídry i voliče na chvíli rozdělí, ale nikdo nepochybuje o regulérnosti tohoto souboje, všichni s klidem uznají výsledek a jsou schopni vytvořit v podstatě jakoukoli funkční vládu, která z výsledku voleb vychází.
S dodatkem, že nad komunisty (podobně jako na Slovensku nad Mečiarem) visí otazník, zda je bez toho, že by se pokáli, s takovými „zločinci“ možné vládně spolupracovat, neřku-li připustit je k vlivu na chod státu. Já tvrdím, že nelze. Jenže je to jinak. Po vystoupení plukovníka Kubiceho to už normální, aspoň „slovenské“ volby nebudou. Budou to volby „polské“, které se loni na podzim staly referendem o zkorumpovanosti vládnoucího Svazu demokratické levice, postkomunistické varianty sociální demokracie.
Čeští voliči jsou v rozdílné situaci od Poláků v jediném. Zatímco polský volič mohl divadlo parlamentních vyšetřovacích komisí sledovat v přímých televizních přenosech mnoho měsíců, současné korupčněmafiánské představení se pro voliče českého smrsklo na několik předvolebních dnů. Díky tomu bylo v Polsku přece jen předloženo větší množství důvěryhodně působících indicií, byť nikoli důkazů. Ty sice neměly takovou váhu, aby obstály u soudu, ale dojem vyvolat dokázaly. Na novinářích, voličích, veřejnosti pak bylo, jak „dojem“ vyhodnotit.
Soudný den nastal v parlamentních volbách na podzim minulého roku, kterými byl Svaz demokratické levice odsouzen na čtyři roky do opozice. Z hlediska dojmů zcela po právu.
Důsledkem „polské volby“ je však kabinet, v němž se spojily podivné síly, které označují minulých patnáct let za dobu vlády zkorumpovaných politiků a tajných služeb propojených s ekonomickými bossi a podsvětím.
Právo a Spravedlnost bratří Kaczynských, nacionalistická Liga polských rodin a levicově populistická Sebeobrana Andrzeje Leppera vytvořily svoji obavy budící koalici právě a jen na tomto základě. Občanská platforma, která chtěla likvidací postkomunistů otevřít cestu ekonomickým reformám, včetně rovné daně, prohrála a skončila místo ve vládě v opoziční izolaci. Její předáci dnes mluví o pouličních protestech proti inkviziční politice nové vlády. Pozdě.
Cesta k vládě komunistů
Čeští občanští demokraté, původně se přátelící s Občanskou platformou, ale „pragmaticky“ přehodivší vyhybku na Kaczynské, se rozhodli jít cestou polských vítězů. I kdyby o „případu Kubice“ předem nevěděli, a mnohá nedočkavá uřeknutí Topolánka naznačují opak, podezření plynoucí z Kubiceho zprávy svými vyjádřeními vystupňovali. Velice neodpovědně, dodávám.
Kaczynští v Polsku ODS ukázali, že se na takovéto vlně dají vyhrát volby. Ale po půlroce od voleb už také Poláci vidí, kam to vede. A v Polsku hůř teprve bude.
Ne, ODS zatím nehrozí, že skončí jako Občanská platforma v bezmocné opozici proti populistům. Stejně nechtěně jako jejich původní polští spojenci ale Topolánek přispívá ke scénáři, který nezamýšlel. Scénáři, jenž může sice nyní semlít sociální demokraty, ale po nich i demokraty občanské a nakonec demokraty vůbec.
ODS nyní asi zabrání vzniku menšinové vlády ČSSD podpořené komunisty. Ale pomáhá komunistům do role nejsilnější opoziční strany v zemi. Příště tu může být menšinová vláda komunistů podpořená zdecimovanou ČSSD. Indicie na ODS se jistě najdou.
