Z většiny z nás to dospělí postupem let vyženou. Motorovou pilu jenom z obchodu, husu s knedlíkem od babičky a Lego Star Wars pěkně jak se patří, kostku za kostkou podle návodu. Někteří ale přesto odolají. A jejich domácnosti, zvláště pak víkendové chaty, výsledně přetékají ukázkami nepokořitelného tvůrčího ducha, větší či menší zručnosti a bezbřehé vynalézavosti.
Slovo „kutilství“ nedokáže vůbec postihnout nekončící možnosti vysloužilých autosedadel proměněných nad řekou v rybářská křesla, cédéček plašících v korunách třešní špačky nebo větrných mlýnků z petlahví. Lustrů z paroží, kabelek z tetrapaků anebo Wichterlova vynálezu kontaktních čoček pomocí přístroje z Merkuru!
Kutilství jako národní poklad
Proč by věci měly být omezeny jen na svůj prvotní účel? Nejen že by se tím tvořivec ošidil o materiály způsobilé k výhodnému využití. Především by jej to svazovalo na svobodě. A její měrou roste míra lidství.
Tuzemské kutilství bylo vždy takovým fenoménem, že mu sociolog Petr Gibas věnoval před nedlouhým časem dokonce zacílený výzkum na půdě Akademie věd. Vznikla z toho i kniha – Kutilství: drobná mozaika svépomocné tvorby, kterou jsem ovšem pohříchu nečetla. Recenze má ale dobré.
Skleněný odpad, který má duši
SchodištěPo schodech se dá chodit jak dolů, tak nahoru. Podívat se na věci podzemní, přízemní, i na ty „v oblacích“, prozkoumat je u základu i je přelétnout z nadhledu. Na schodišti se dá i jen na chvíli zastavit a poklábosit – jaké je dneska počasí, co psali na internetu a co se právě semlelo u sousedů. A pak si pokračovat po svém, ale s příjemným pocitem, že máme přehled, co se děje kolem nás. |
Na tomto podhoubí mohl snadno vyrůst výtvarník, jakým je osobitý Rudolf Dzurko. Jeho retrospektiva právě končí v Severočeské galerii v Litoměřicích. Uměnovědci používají pro tyto neškolené samorosty termín insitní umělec, my si tu na Schodišti můžeme směle osvojit označení výtvarník-kutil. Tvůrce, který – škol nemaje, nepostrádaje však talentu – ztvárňuje svět kolem sebe i v sobě tak, jak cítí a jak se mu to líbí, a pomocí toho, co má po ruce.
Pro Rudolfa Dzurka – potomka z romské rodiny z osady u Prešova, která se v poválečné vlně dosidlování Sudet přistěhovala do severních Čech – to byla skleněná drť a další sklářský odpad z továren na Novoborsku. Ve sklárnách pracoval jako dělník, ale vystřídal i spoustu dalších profesí, choval slepice nebo prasata a pěstoval si zeleninu. Odpad ovšem nenechal odpadem. Ve volných okamžicích ho začal přetvářet na obrazy. A z odpadu se vyloupla duše.
Portrét Dzurkova tatínka, postava Panny Marie, smrťák s kostnatýma rukama nebo třeba romská rodina s houslemi a basou na cestě nejdřív vznikaly jako náčrtek na skleněném podkladu. Ten potom Dzurko vysypal sklářskou drtí. Tady červenou, tady žlutou, sem vrstva vyhozených korálků a sem, jako struny kontrabasu, zase polámané skleněné tyčinky.
Rom o Romech. Dzurko si zamiloval skleněnou drť, díla ukazují v Litoměřicích |
Řezbář z Karlova mostu, umělec z galerie
Dzurkova schopnost vystihnout pohyb, vztah, emoci převážila nad absencí umělecké formace. Nejdřív ho vystavovali na akcích, kde se v 70. letech prezentovalo „umění našich cikánů“ anebo lidová tvorba vůbec. Postupně se jeho práce rozšířily nejenom mezi přátele, sousedy nebo turisty na Karlově mostě (ano, zkontrolujte si, jestli někde v koupelně nemáte některý z jeho vyřezávaných dřevěných šperků, možná jste ani nepostřehli, co vlastně kupujete), ale i do velkých galerií včetně některých zahraničních. Kromě Litoměřic má dnes velkou sbírku také Muzeum romské kultury v Brně.
„Jméno“ mu ale udělala až Revolver Revue. Dzurko se v předrevolučních letech spřátelil s disidenty (dokonce byl kvůli tomu chvíli držen v blázinci) a v osmdesátkovém undergroundovém předchůdci „Revolverky“ Jednou nohou publikoval několik textů. V roce 1996 mu redakce udělila Cenu časopisu Revolver Revue a vydala s ním profilový rozhovor.
„Mně nezáleží na tom, co o mně píšou druhý, dřív jsem se kvůli tomu zlobil. Já taky nedělám proto, aby se to někomu líbilo, chci, aby se to líbilo mně, abych s tím byl spokojenej. Když se to líbí ještě někomu, jsem samozřejmě rád. Stačí, aby se na to kdokoli chvilku pozorně díval, a pochopí, co na obrazu je. Ale když se mě někdo zeptá, co to znamená, a já vidím, že o tom ani nepřemejšlí, tak ho pošlu do prdele,“ říká se tu třeba.
Vyrob si sám. Třeba umění
Recyklovat materiály, nacházet nová využití pro to, co někde dosloužilo, dát zdánlivému odpadu druhý život – to je dnes i vlivem ekologické konverze mezinárodní trend. Stejně jako všelijaké do-it-yourself nápady, návody anebo videa. Protože Dzurkova výstava „Jako celej život“ v Litoměřicích právě zavírá, nabízí se tu po některého nápaditého kurátora zasadit příště jeho díla zase do těchto souvislostí.
Pro mě je to ale především příběh lidské tvořivosti a vynalézavosti i ozvěna mýtu o fénixovi, který v nečekané kráse nanovo vstává z popela. A také toho, že kde se kreativita potká s hloubkou a talentem, nemusí výsledek zůstat raději v soukromí chaty v Posázaví, ale být požitkem i pro ty druhé.
