V polovině ledna ruská rozvědka SVR tvrdě zkritizovala patriarchu pravoslavné církve konkurující moskevskému patriarchátu. V prohlášení na svých oficiálních stránkách obviňuje konstantinopolského patriarchu Bartoloměje I., že chce odtrhnout estonskou, litevskou a lotyšskou pravoslavnou církev od Ruské pravoslavné církve.
Bartoloměj I. tak podle ruské rozvědky činí za podpory britských zpravodajských služeb a „místních nacionalistů a neonacistů“ tím, že láká duchovní a věřící do Konstantinopolem uměle vytvořených náboženských struktur.
„Agresivní choutky ,konstantinopolského antikrista’ se neomezují jen na Ukrajinu a Pobaltí, svou zákeřností postupně pokrývá i země východní Evropy,“ tvrdí prohlášení SVR. Prelát má usilovat o rozklad Srbské pravoslavné církve udělením autokefalie, tedy samostatnosti, neuznávané černohorské pravoslavné církvi.
Tvář liberálního pravoslaví
Obvinění, které vůči Bartoloměji I. zaznělo z Ruska, je součástí dlouhodobého tření mezi Konstantinopolskou a Ruskou pravoslavnou církví. Jak podotýká v rozhovoru pro Lidovky Roman Lukin, šéf Centra pro výzkum náboženských a společenských problémů Ústavu Evropy Ruské akademie věd, tyto rozpory mají historické kořeny.
Má ruská rozvědka pravomoc inkvizice? Patriarchu Konstantinopole prohlásila za antikrista |
„Historicky rozpory mezi ruskou církví a konstantinopolským (ekumenickým) patriarchátem jsou spojovány s růstem síly a významu církve na Rusi. Na konci 16. století se bývalá ruská metropolie Konstantinopole sama stala patriarchátem a vliv konstantinopolského patriarchy byl čistě symbolický. Až do počátku 20. století neexistovala žádná konkurence s Konstantinopolí a carské Rusko materiálně podporovalo všechny pravoslavné církve,“ vysvětluje.
Podle experta ke změně došlo v 20. století, kdy Konstantinopolský patriarchát začal usilovat o vedoucí místo mezi pravoslavnými církvemi a svůj vliv rozšířil na emigranty, kteří uprchli ze Sovětského svazu a zemí východního bloku.
„Důvodem růstu těchto ambicí a žárlivosti vůči Ruské pravoslavné církvi byl vznik ruských farností v emigraci po roce 1917 a nárok Konstantinopole na to, aby byla Církví diaspor. Tedy, aby pod ní spadaly komunity Rusů, Bulharů, Rumunů či Srbů nacházející se mimo území jejich národních církví. V dobách existence Sovětského svazu to obecně nebylo zpochybňováno a vnímáno jako de facto nastolený stav věcí. Rozpad SSSR a posílení Ruské pravoslavné církve však znovu oživily předchozí rozpory a vytvořily nové,“ dodává Lukin.
Je to antikrist, tvrdí ruská rozvědka o konstantinopolském patriarchovi |
Ruský expert podotýká, že výraznou roli v animozitě mezi oběma církvemi hraje i samotný konstantinopolský patriarcha.
„Patriarcha Bartoloměj se v novém tisíciletí stal tváří liberálního pravoslaví v Evropě a USA. Aktivně podporoval zelenou agendu, migraci, rozvíjel genderovou teologii populární mezi řeckými teology v USA. V Ruské pravoslavné církvi byl a stále je Bartoloměj považován za modernistu, což se jasně projevilo odmítnutím patriarchy Kirilla jet v roce 2016 na Všepravoslavný koncil na Krétě, kde se Bartoloměj choval jako skutečný ,papež’ pravoslavného světa,“ podotýká Lukin.
Šok v pravoslavném světě
Expert současně dodává, že existují politické důvody boje konstantinopolského patriarchátu s Ruskou pravoslavnou církví v postsovětském prostoru.
„Bartoloměj opravdu cítil, že by mohl být nejvyšším arbitrem pro církve v postsovětském regionu. O tom ho přesvědčovali prezidenti Ukrajiny počínaje Juščenkem, ještě v roce 2005, konče Porošenkem a Zelenským, kteří Bartoloměje požádali o pomoc při likvidaci struktur Ruské pravoslavné církve ve své zemi. Bartolomějovo prohlášení v roce 2018, že ruší rozhodnutí ze 17. století a bere Kyjevskou metropoli zpět, vyvolalo v pravoslavném světě šok a v podstatě nebylo nikým podporováno,“ vysvětluje Lukin.
Ruský odborník má na mysli Bartolomějovo zrušení třísetleté podřízenosti kyjevských prelátů vůči Moskevskému patriarchátu, k níž došlo v polovině října 2018. Rusko tento krok vnímá jako nezákonný akt a rozkol pravoslavné jednoty. Naopak Ukrajina jako možnost vymanění se z religiózního područí Moskvy.
Na Ukrajině posléze vznikla sloučením dvou pravoslavných církví autonomní Pravoslavná církev Ukrajiny. V zemi i nadále působí pravoslavná církev dříve orientovaná na Moskevský patriarchát, je však ukrajinskými úřady diskriminována, i navzdory tomu, že se vyslovila proti ruskému vpádu na Ukrajinu.
Od ruské církve žádnou revoluci nečekejte, říká vyobcovaný pravoslavný duchovní Andrej Kurajev |
„Bartoloměj chtěl dát autonomii církvi v Černé Hoře, aby oslabil proruský Srbský patriarchát, ale Černá Hora prostě nemá tolik příznivců Konstantinopole po pádu tamního prezidenta Mila Djukanoviče. V Estonsku hierarchové ekumenického patriarchátu otevřeně vydírají Estonskou církev napojenou na Ruskou pravoslavnou církev a navrhují přejít pod Bartoloměje, aby pronásledování ze strany úřadů přestalo.
V Moldavsku Konstantinopol plně podporuje kroky Rumunského patriarchátu k rozdělení místní metropolie Ruské pravoslavné církve. V USA je Konstantinopol v kontaktu s Běloruskou autonomní církví, která fungovala v zemi za vlády nacistů, a doufá, že se v budoucnu stane ,alternativou’ exarchátu Ruské pravoslavné církve v Bělorusku.
Ze samotného Ruska Bartoloměj přijímá všechny opozičně smýšlející kněze, kteří se rozešli se svým vedením a odešli do emigrace. V této souvislosti Konstantinopolský patriarchát obvinil Ruskou pravoslavnou církev z kacířství, ,tradicionalismu’ spojeného s vlastenectvím a ,ruským světem’. Přitom nejde o nic jiného než o sebeutvrzení Bartoloměje na pozadí ukrajinské krize,“ uvádí Lukin.
Většina hierarchů komunikuje normálně
Podle experta Ruská pravoslavná církev má jinak dobré vztahy s ostatními pravoslavnými církvemi. „Výjimkou jsou například přední představitelé Alexandrijského patriarchátu, Kyperské arcidiecéze kvůli aktivní a úspěšné misii Ruské pravoslavné církve v Africe a jejich uznání Pravoslavné církve Ukrajiny. V osobní rovině většina hierarchů církví udržují komunikaci s představiteli Ruské pravoslavné církve.
Nejvíce nepřátelští k Ruské pravoslavné církvi jsou kromě Pravoslavné církve Ukrajiny ukrajinští protestanti, ukrajinští evangelíci v Kanadě a němečtí luteráni, kteří pravidelně pořádali akce na počest památky Navalného a na podporu války s Ruskem. Dokonce ani katolíci a Vatikán, i když vyjadřují podporu ukrajinskému lidu, nezastávají militantní postoj vůči Rusku a agresivně neodsuzují Ruskou pravoslavnou církev,“ uvádí Roman Lukin.
