Přidala se ještě i zpráva šířená šéfem ruské plynárenské společnosti Gazprom Alexejem Millerem, že Rusko podepsalo s Čínou obrovské „právně závazné“ memorandum o plynovodu Síla Sibiře 2 jdoucího z Jamalského poloostrova přes Mongolsko.
To bylo z hlediska dosavadních vyjednávání mezi Ruskem a Čínou obrovským průlomem. Miller dokonce uváděl objem 100 miliard kubických metrů dodávek, které v budoucnu půjdou do Číny. Jenže jak se později ukázalo, průlom je spíše omezený, pokud nějaký. Spíše se jedná o potvrzení až koloniální závislosti Ruska na Číně.
Hlavním problémem je, že samo tvrzení o „právně závazném“ memorandu je oxymóronem. Memorandum je ve své podstatě nezávazná deklarace dvou stran, že chtějí cokoli postavit, dohodnout, udělat. Jenže problémem je právě to, že jde opravdu jen o deklaraci. Neobsahuje podmínky výstavby, dohodu o financování, prostě nic, co by umožnilo zítra začít.
Takové podmínky se budou teprve dohadovat s tím, že ani zdaleka nemusí dojít k realizaci. Stačí si jen vzpomenout na „čínské investice“ v ČR, které byly v podstatě všechny jen memorandy. Neuskutečnilo se z nich nic. Ostatně už jen to, že čínská strana nepotvrdila podpis dokumentu, signalizuje, že minimálně nebere memorandum za nějak závažnou událost.
Podmínky si diktuje Peking
V případě rusko-čínského memoranda nejsou jasné otázky spojené s financováním projektu, který má počátky už někdy v roce 2006. Nejspíše jej na sebe vezme ruská strana, což představuje náklady v hodnotě kolem patnácti miliard dolarů. Cena je pochopitelně velmi přibližná, nicméně Gazprom nikdy příliš nezdobila schopnost vejít se do plánovaných nákladů.
Proti tomu stojí uvažovaná kapacita projektu 50 miliard kubických metrů. Zvláště v druhém případě ale neznamená to, že bude taková kapacita, ani to, že bude Čína souhlasit s jejím naplněním. A v tom je právě jeden z problémů, protože i při plné kapacitě bude ekonomika provozu na hraně. A objemy prozatím dohodnuté nejsou.
Putin, Si a Módí na jednom místě. Vztahy Číny a Ruska jsou nejlepší v historii, zní ze summitu |
Jiným problémem je pak cena zemního plynu dodávaného do Číny. V současné době Čína platí výrazně méně oproti Evropě (něco kolem 60 procent). Dohody o dodávkách plynu obě strany uzavíraly v době, kdy se Rusko ocitlo pod tlakem (v letech 2014 a 2022) po období dlouhých vyjednávání.
Není tak těžké si domyslet, že to byla čínská strana, která si nadiktovala podmínky. Čína doposud požadovala vnitroruské ceny, což by z ruského pohledu pohřbilo ekonomickou racionalitu projektu. Není důvod se domnívat, že i pro budoucí dohodu Čína, která ruský plyn v podstatě nepotřebuje, bude souhlasit s ruskými podmínkami.
Souhlas s projektem je ale určitým, byť drobným, posunem. Jedná se především o zdroj plynu, protože Čína doposud odmítala, aby „její“ plynovody šly z nalezišť, která jsou zdrojem plynu pro Evropu. Nechce být součástí tzv. swingu, tedy možnosti „přepínat“ dodávky podle toho, kam je to výhodnější. To by se měnilo.
Dalším posunem je pak souhlas s navýšením dodávek zemního plynu stávajícími kapacitami o osm miliard kubíků. To je, velmi zhruba, roční spotřeba České republiky. Nicméně i zde je podstatné ale v tom, že se navýšení má odehrávat až od roku 2031. A je stejně tak otázkou, jestli o něj Čína bude stát.
Jak posoudit „ruskost“ auta
Dohody přicházejí v době, kdy se rusko-čínskému obchodu úplně nedaří. Důvodem jsou nejen problémy s platbami, respektive s tím, že si čínské banky při každém novém balíčku sankcí berou několik týdnů na jejich prostudování, ale i ruská opatření.
Rusko a Čína budují armády, aby přetvořily globální řád, řekl v Praze šéf NATO |
Čína dodává do Ruska hlavně automobily. V roce 2024 dodala zhruba milion aut. To je samozřejmě ohromný počet. Nicméně Rusko zavedlo ochranu vlastního trhu v podobě recyklačního poplatku ve výši stovek tisíc rublů. Nejde přitom o nějakou ekologii, protože ruským výrobcům se poplatek vrací. Fakticky tak jde o dodatečné clo, které dopadá hlavně na čínské výrobce, kteří nemají zájem zakládat továrny a vyrábět v Rusku. Právě v důsledku recyklačního poplatku spolu s omezenou dostupností úvěrů došlo k prudkému poklesu ruského trhu s automobily.
Zjednodušeně řečeno, ruská auta jsou mizerná, čínská auta drahá. V současnosti tak došlo ke změně parametrů pro hodnocení „ruskosti“ auta. V podstatě jde o to, že za ruská budou označována i auta, která jsou v Rusku sestavena kompletně z čínských dílů.
Současná ruská vyhlášení o přátelství mezi Ruskem a Čínou a strategickém partnerství tak spadají do obecně Ruskem oblíbeného žánru nafouknuté reality. Zdánlivě ohromující a přesné číslo (100 miliard kubíků) se při bližším pohledu hroutí, realita je výrazně skromnější.
Prozatím jediným hmatatelným důsledkem Putinovy návštěvy v Pekingu tak nejsou dodávky plynu, ale zrušení vízové povinnosti mezi Ruskem a Čínou. I to by nebylo málo, ale naprosto to neodpovídá bombastickým prohlášením ruské strany o průlomech ve vztazích.
