Město Vorkuta na severu Ruska na první pohled připomíná panelové sídliště uprostřed arktické pustiny. Druhý pohled tento dojem ještě umocní. Ve skutečnosti se ale jedná o někdejší trestaneckou kolonii patřící k místnímu gulagu, který tu stál od počátku třicátých do šedesátých let minulého století. Od roku 2010 zde měli památník ukrajinským obětem místního lágru – ten teď ale musel pryč.
Vzbouřili se totiž místní Rusové z řad veteránů nechvalně proslulé „speciální operace“ na Ukrajině. Například dle místního radního Grigorije Dyšlyka, kterého cituje norský server Barents Observer, je nesprávné uvažovat o Ukrajincích, kteří v gulagu zemřeli, jako o obětech. Byli to totiž teroristé a „vytvářeli fašistické buňky“.
Podobné výrazivo vcelku jasně odkazuje k inspiraci místních aktivistů. „Fašistická buňka“ je totiž termín jako vystřižený ze sovětského pseudoprávního jazyka, kterého bylo s oblibou používáno mimo jiné v monstrprocesech na konci třicátých let.
Tohle je moc i na Rusy. Odlehlý region postaví čtvrtou sochu Stalina |
Gulag ve Vorkutě byl notorickým místem útlaku v rámci stalinského systému. Jeho vězni fungovali jako otrocká síla k dobývání uhlí za polárním kruhem. Americká historička Anne Applebaumová věnuje ve své monografii s názvem Gulag Vorkutě desítky stran a považuje ji za „jeden z největších a nejtvrdších“ lágrů v celém SSSR.
V roce 1953 tu vypuklo povstání vězňů, kteří věřili, že po Stalinově smrti dostanou amnestii. Opak byl ale pravdou a strážní jich 57 zastřelili. Byli mezi nimi též někdejší příslušníci Ukrajinské osvobozenecké armády, v Česku známější pod dobovým termínem banderovci. Ti se za druhé světové války skutečně nezřídka dopouštěli násilných činů na místních sovětských autoritách. Jejich plošné odsouzení jako „teroristů“ ovšem zastírá fakt, že hlavním důvodem jejich radikalizace byl státem řízený hladomor na Ukrajině v roce 1933 a bestiální potlačování tamního národního hnutí na konci třicátých let, jež se blížilo genocidě.
Vorkuta hraje smutnou roli i v českých dějinách. Právě v ní totiž skončila řada našich občanů poté, co před nacisty utekli do Sovětského svazu. Moskva se v té době počítala mezi Hitlerovy spojence a někteří Čechoslováci dostávali na hranicích tři až pět let gulagu natvrdo. Důvod? Oficiálně nelegální překročení hranic – zejména pokud šlo o Rusíny z Podkarpatské Rusi, které sovětské úřady považovali za Ukrajince.
Ukrajinci poškodili Putinovi dalšího „čmeláka“. Létající radary jsou jedny z nejcennějších letadel Moskvy |
Jedním případem za všechny je František Kurach, který v sedmnácti letech utekl před maďarskou mobilizací z Užhorodu do SSSR. Sověti ho okamžitě zatkli a poslali na nucené práce. Svou pouť po lágrech zakončil právě na severu Ruska ve Vorkutě. Jeho syn Erik později pro Český rozhlas vzpomínal na otcovo vyprávění: pracovali v mrazech pod -40 stupňů Celsia, chleba dostávali z otrub a zmrzlé mléko jim strážní rozdělovali sekyrou.
Kurachovo peklo skončilo až v prosinci 1942, kdy se po amnestii, kterou vymohl šéf československé delegace v SSSR generál Heliodor Píka, mohl připojit k jednotkám plukovníka Ludvíka Svobody, pozdějšího československého prezidenta. Píka byl po válce souzen československým komunistickým režimem ve vykonstruovaném procesu a v roce 1949 byl popraven za údajnou vlastizradu. Gottwaldovu režimu tolik vadil mimo jiné proto, že tak dobře znal skutečné poměry v SSSR.
