Na začátku nebylo slovo, ale (“pozitivní“) mír. Jenže potom došlo k bombardování Bělehradu (1999) – že to mělo nějaké důvody vem pro účel dobrého příběhu čert – a několikerému rozšíření NATO. Tím, čti tedy v důsledku domýšlivé politiky USA, liberálního hegemona, který si usurpoval mezinárodní právo a pošlapal zásady Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě, OBSE (“nedělitelná bezpečnost“), jsme mír v Evropě ztratili. Posledním hřebíčkem byly úvahy o pozvání Ukrajiny a Gruzie do NATO v roce 2008.
Ruský postimperiální syndrom
Ondřej Ditrych (27. ledna 2022)
Nemá valnou cenu pozastavovat se nad tím, co je v tomto vyprávění věcně nesprávně. Třeba že přijetím Gruzie by se NATO „dostalo“ (volba slovesa navozující územní expanzi zřejmě není úplně náhodná) k oběma průsmykům vedoucím na ruský Severní Kavkaz, jenom v případě, že by Gruzie současně obnovila územní svrchovanost nad separatistickou Jižní Osetií, která byla již tehdy skoro 20 let pod kontrolou Moskvy.
Na okraj, průsmykem Darial, který Tbilisi skutečně ovládá, po staré gruzínské vojenské silnici, dnes proudí zboží obcházející západní sankce tím, že jako cílovou destinaci deklaruje třeba Kazachstán nebo Kyrgyzstán. Tím druhým, s tunelem Roki, mířily jižním směrem kolony tanků a těžké techniky během ruské invaze Gruzie (2008).
Jak jsme v Evropě ztratili mír. A jakou roli v tom hrál Západ v čele s USA – a jakou Rusko? |
Taky není nutné se morálně pohoršovat a přisuzovat vypravěčům jakékoliv záměry nebo je řadit do té či oné kolony. Mnohem podstatnější je věcně poukázat na to, co v tomto příběhu chybí – a co to znamená pro naše chápání příčinných souvislostí současného konfliktu. Pomiňme Eichlerovo nostalgické vzpomínání na devadesátá léta jako dobu „pozitivního míru“, v původní definici Johana Galtunga předpokládajícího předivo mezinárodní společnosti, společných institucí a postoje, které mír posilují. V Eichlerově vyprávění o „ztraceném míru“ hlavně téměř úplně chybí Rusko samotné.
Ruské elity vystupují nanejvýš jako pasivní objekty přehlížení a ponižování, jejichž pocity se časem (znovu si povšimněme volby termínu, tentokrát velmi dezinfikovaného a technického) „vystupňovaly“. Není tu místo pro Putinovu útočnou válku, která Ukrajinu a Rusko stála už milion mrtvých a zraněných.
Není tu místo ani pro katalog opakovaného porušování kompletního „Desatera“ principů evropské bezpečnosti OBSE ze strany Moskvy ještě před jeho invazí Ukrajiny v roce 2022 – od vytěžování etnopolitických konfliktů a zamezování jejich řešení (1991–) přes nevměšování do vnitřních záležitostí (včetně kyberútoků na Estonsko jako členský stát NATO už v roce 2007) k hrozbě a skutečnému užití síly v mezinárodních vztazích, nerespektování suverénní rovnosti států nebo potírání lidských práv a základních svobod doma.
Rusko netrpí „versailleským“ syndromem, jak po britském politologovi Richardu Sakwovi opakuje Eichler, ale syndromem postimperiálním. Nic podobného „trestnému“ míru uvalenému na Německo (1919) včetně demilitarizace, reparací a územních ztrát Alsaska, Poznaňska, Západního Pruska, Gdaňsku a Klajpedy – míru, který podle některých historiků založil na druhou světovou válku, se po konci studené války neudálo. SSSR nikdo nerozkrájel. Zhroutil se do sebe a část ruské společnosti se s tím nesrovnala.
Dva cíle a závěry
Ruskou válku proti Ukrajině a potažmo, ve vnímání Kremlu, „kolektivnímu Západu“, motivují dva základní cíle. Prvním je likvidace ukrajinské suverenity. Jednoznačně to dokládají Putinovy bizarní dějinné interpretace i opakované výroky o potřebě ukrajinské neutralizace, demilitarizace a „denacifikace“ (čti, změny režimu).
Druhým je staletá snaha posunout hranice Ruska, nebo aspoň ruské výlučné sféry vlivu, co nejdál na západ k zajištění své „preemptivní bezpečnosti“. Ze Západu přišlo v minulosti skutečně pro ruský stát několikrát existenční nebezpečí – a kolektivní paměť minulých výpadů dnes spolu s hobbesovským chápáním mezinárodních vztahů (“člověk člověku vlkem“) živí paranoidní styl ruské politiky.
Mír jsme neztratili, nýbrž získali svobodu. Na konci studené války jen Gorbačov opustil cizí území |
Z toho vyplývají dva závěry. Konflikt nelze definitivně vyřešit územními ústupky Ukrajiny. A ani novou širší bezpečnostní smlouvou, po které volá Moskva. Ve světle všeho, co o ruské geopolitice víme, a při živé paměti demolice smluvních základů evropské bezpečnosti ze strany Kremlu je taková představa naivní.
Realisticky udržitelný mír může být cílem, bohužel, pouze dlouhodobým – a jakékoliv příměří, které k němu nemá zavřít dveře, musí stát na silném prvku odstrašení budoucí ruské agrese vedle mechanismů pro (ověřitelné) snižování rizik na ukrajinském bojišti: demilitarizované zóny, širší zóny bez útočných zbraní a mezinárodní mírové mise s pozemním i námořním komponentem v Černém moři.
Nebýt zaslepení kritikou americké liberální hegemonie, dospěli by ke stejnému závěru na základě východisek své (“ofenzivní realistické“) teorie mezinárodních vztahů i americký politolog John Mearsheimer a Jan Eichler, který se jím ve svých analýzách inspiruje. Mearsheimerova teorie totiž říká, že velmoci se snaží získat tolik moci, kolik jenom mohou a dosahovat „regionálních hegemonií“ za účelem zvýšení vlastní bezpečnosti. Kontrolovat co největší část Evropy je z hlediska této teorie mnohem důležitější pro Rusko než pro USA.
Eichlerova verze dějin moderní evropské bezpečnosti není zvlášť původní. I tak stojí za to se jí zabývat. Je totiž otiskem kulturního kódu, který coby „geopolitické melodrama“, ve kterém pýcha předchází pád, velmi dobře rezonuje u části společnosti naštvané z jiných, nesouvisejících důvodů na liberální elity.
Když mu vyklidíme pole, popřípadě zaútočíme na nositele lenivým ad hominem, a nepovedeme o příčinách současné skutečně mimořádně nebezpečné situace v Evropě věcnou a otevřenou diskusi, těžko můžeme spoluvytvářet společenskou legitimitu pro smysluplnou a realistickou zahraniční politiku. Takovou, která přestane být rukojmím teatrálních šarvátek pro domácí publikum, jejichž výsledkem je místo realismu a strategie surrealismus a bramboračka.
Autor je seniorní analytik Institutu bezpečnostních studií EU v Paříži a bývalý ředitel Ústavu mezinárodních vztahů v Praze.
