Ale občas se ještě nějaké překvapení najde. Třeba když ruská rozvědka, nejvýkonnější tajná služba Moskvy, ve svém prohlášení označila konstantinopolského patriarchu Bartoloměje za antikrista. Ano, za „antikrista v sutaně“ a „vtělení ďábla“.
Je to antikrist, tvrdí ruská rozvědka o konstantinopolském patriarchovi |
Patriarcha Bartoloměj je náboženský hodnostář v Istanbulu (v Konstantinopoli, jak stále říkají pravoslavní), jenž roku 2018 osamostatnil pravoslavnou církev na Ukrajině z područí Moskvy a nyní by chtěl udělat totéž v Estonsku, Lotyšsku a Litvě. Že Moskvě takový hodnostář vadí, je pochopitelné. Že se na tom přiživí rozvědka (Služba vnější rozvědky, SVR), odpovídá očekávání i ruské tradici. Ale že tato rozvědka, od roku 1991 nástupkyně První hlavní správy KGB, vytasí pojmy jako antikrist či ďábel, to má opravdu zvláštní šmrnc.
Je to ilustrace dnešního Ruska? Nárokuje si tamní rozvědka pravomoci inkvizice? Nebo je to dokonce ilustrace světa, který se utrhl ze řetězu? Těžko jednoznačně říci.
Jako bychom žili za Přemyslovců
Slyšíme-li slova jako antikrist, ďábel, klatba či exkomunikace, v duchu se vrátíme o dlouhá staletí zpět.
Třeba do let, 1275–1276, do sporů mezi králem Přemyslem Otakarem II. a králem Rudolfem Habsburským, kdy Habsburk uvalil na Přemysla říšskou klatbu. A jeho vlastní koronátor, arcibiskup z Mohuče, Přemysla exkomunikoval.
To nebyla legrace. Znamenalo to zbavení vlády, výzvu poddaným k neposlušnosti i to, že právně vzato byla manželka dotyčného vdovou a jeho děti sirotky bez nároku na dědictví. Až když Přemysl uznal Rudolfa za římského krále, Rudolf z něj klatbu sňal.
Nebo se vraťme do léta 1676, kdy židovská obec v Amsterdamu exkomunikovala slavného filozofa Barucha Spinozu (tehdy teprve budoucího slavného filozofa). A to pro jeho údajné neznabožství.
Ale ta forma exkomunikace měla fakt šmrnc: „Budiž proklet ve dne i v noci, proklet, když spí i když vstává. Bůh ať mu nikdy neodpustí. Ať roznítí svou zlobu a hněv proti tomuto člověku a ať na něho uvalí všechny kletby… Vyvarujte se, ať se s ním nikdo ani písemně či ústně nestýká, ať nikdo mu neprojeví přízeň, ať nikdo nepřijde do jeho blízkosti na čtyři lokty, ať nikdo nečte písmo, které složil či napsal.“ Kam se na to hrabe ruská rozvědka, že.
Vrátit se můžeme i do léta 1826, kdy ve Španělsku padl poslední inkviziční rozsudek smrti. Učitel Cayetano Ripoll byl oběšen za to, že mezi žáky šířil herezi. Ano, oběšen, ne upálen. Dokonce inkvizice už uznala jistý pokrok a spokojila se s tím, že pod šibenicí ležely papírové archy s namalovanými plameny.
Zaplaťpánbůh za naši plebejskou ležérnost
Toto vše je dávná historie známá jen ze specializovaných knih. Hlavně pro nás, občany žijící v hodně sekulární – někdo říká ateistické – společnosti. Ale jak vidíme na čerstvém příkladu z Ruska, kde rozvědka označí pravoslavného patriarchu Bartoloměje z Konstantinopole za antikrista a ďábla, náš český pohled je zužující.
Značná část lidstva žije i v roce 2026 v zemích, kde otázka náboženské identity, ba horlivosti, není okrajová, spíše naopak. Ani z ruské společnosti nezmizela, dokonce po třičtvrtě století vlády bolševiků.
Těžko přesně posoudit, nakolik je to náboženské oživení v Rusku autentické, zrcadlící jen to, co bylo uměle potlačeno. A nakolik je naopak účelově buzené lidmi, kteří sami strávili mládí v komunismu, ateismu, „vědecky řízené společnosti“, ba přímo v KGB, jako třeba prezident Putin (*1952).
Od ruské církve žádnou revoluci nečekejte, říká vyobcovaný pravoslavný duchovní Andrej Kurajev |
Putin se až jako čtyřicátník začal orientovat v novém světě. Ve světě, kde se obnovují kostely zničené bolševiky (jimž on sám sloužil). Ve světě, kde moskevský patriarcha Kirill schvaluje válku na Ukrajině a posvěcuje ruské zbraně, zatímco konstantinopolský patriarcha Bartoloměj tutéž válku odsuzuje. Ve světě, kde ruská rozvědka, navazující na KGB, téhož Bartoloměje označuje za antikrista a ďábla. Ve světě, kde sám prezident při vánočním projevu – v rámci bohoslužby – mluvil o obraně Ruska jako „svatém poslání“ a na adresu vojáků řekl: „Jsou to válečníci, kteří jednají jako na příkaz Páně.“
Našinec si pak může sám říkat. Zaplaťpánbůh za českou plebejskou společnost. Často se na ni nadává, její umanutá skepse někdy působí až depresivně, ale k fanatismu – i náboženskému – má daleko.
