Přiléhavě pojmenoval tento tyátr britský list The Financial Times, který o něm včera referoval jako o výročním představení „moci a nenasytnosti“. Tentokrát se nicméně zdá, že tato fraška, či dost možná naivní hra pro dětského diváka, je možná zároveň i derniérou.
Hlavní postavy přehrávají Představitelé hlavních postav jako obvykle značně přehrávají zejména při jednání o tom, co je na celé věci nejdůležitější – o penězích. Ruský exportér zemního plynu firma Gazprom nejprve požadovala, aby jí Ukrajinci platili 250 amerických dolarů za tisíc kubických metrů plynu místo dosavadních 179,5 dolaru. Ukrajinský nákupčí – firma Naftogaz Ukrainy byla podle svého šéfa Olega Dubiny ochotna jít na solidních 235 dolarů, ale Gazprom se podle něj náhle rozmáchl až k požadavku, který zvyšoval dosavadní cenu na více než dvojnásobek.
Kyjev kontroval společným prohlášením prezidenta Viktora Juščenka a premiérky Julije Tymošenkové. „Podle našich propočtů,“ praví se v něm, „má počátkem roku 2009 cena za ruský zemní plyn představovat 201 dolar.“ A nádavkem k tomu se jinak rozhádaný ukrajinský vládnoucí pár shodl i na přitvrzení svého požadavku na ruské platby za tranzit plynu přes Ukrajinu: z 1,7 dolaru za dopravu tisíce kubických metrů na sto kilometrů trasy jim vyšlo, že částka „by neměla být nižší než dva dolary“. Vysvětlením, proč se algoritmus kyjevské kalkulačky stačil natolik obrátit během pouhých osmačtyřiceti hodin (od jednání Naftogazu 30. prosince do vládního komuniké z 1. ledna), se nikdo neobtěžoval.
Ještě komičtější výpočty vycházejí oběma stranám při určování množství plynu, jaké proudí na Ukrajinu z Ruska a jaké z ní pak vychází k evropským odběratelům. Od počátku roku snad neminul den, kdy by se Gazprom opomněl bít v prsa a vypočítávat, o kolik milionů kubíků zase navýšil své exportní dodávky. Ve stejném duchu sehrává part i Naftogaz Ukrainy, který sice žehrá, že zastavení ruských dodávek pro jeho vlastní potřeby způsobuje „technické problémy“ při transportu cizího plynu, on nicméně přihušťuje ze svého. Výsledkem této na odiv stavěné „dobré vůle“ obou stran je, že – světe, div se – dodávky plynu do některých zemí (především do Rumunska) rapidně klesají.
Důvodů, proč se letošní představení zatím setkává spíše s nezúčastněním přihlížením evropského publika, je víc. Minulé zkušenosti většinu zemí poučily, a koncem roku si proto vytvořily dostatečné zásoby plynu. Klidné tak může být třeba Německo, ale i další klíčová mocnost Evropské unie – Francie. Ta by dokonce vydržela jen díky uloženým zdrojům plných osmdesát dnů.
K jistému klidu kuriózně přispívají i dopady finanční krize. Výroba v Evropě stagnuje a poptávka po energiích viditelně klesá. Gazprom tak tahá za stále kratší provaz – jestliže loni mohl do Evropy prodávat tisíc kubíků zhruba za 440 dolarů, letos na jaře ceny kvůli snížené poptávce podle většiny odhadů spadnou pod tři sta dolarů. Problém je ovšem v tom, že i sám plynový medvěd kvůli globální krizi vyhubl téměř až na kost – hodnota jeho akcií se snížila asi o tři čtvrtiny. A to mu ke klidu nepřidá.
Rusové a Ukrajinci se tak zatím drží ve vzájemném klinči a rádi by přivítali služby arbitra, jenž by rozhodl v jejich prospěch. Aktivní je především Kyjev, jehož emisaři se pod vedením prezidentova poradce Bogdana Sokolovského minulý týden pokoušeli zapojit do hry dosavadní evropské diváky. Dokonce sami tleskali po údajném úspěchu v Bratislavě, která prý bude podporovat zapojení Evropské komise do řešení ukrajinsko-ruského sporu.
Ve skutečnosti to bylo poněkud jinak. „Pokud nejsou ohrožené dodávky plynu do Slovenské republiky, nebude Slovensko do vyjednávání nijak zasahovat,“ zněl autentický výrok slovenského ministra hospodářství Ľubomíra Jahnátka. Zatím jediným státem, který poslední vývoj spoluprožívá s ukrajinskými hrdiny, zůstává Estonsko. To sice samo není nijak dotčeno, nicméně by rádo vidělo, pokud by unie vstoupila do hry.
České předsednictví si naštěstí zatím uchovalo chladnou hlavu. „Odmítáme být arbitry sporu, který považujeme za spor obchodní,“ řekl místopředseda vlády Alexandr Vondra. Jak také jinak, když ukrajinskoruská hra zůstává i po letech „málo transparentní“. A to bylo ještě řečeno dosti mírně.
I přesto se dá z opakované frašky vyvodit poučení. Dokud bude Evropa do značné míry závislá na ruském plynu, měla by ho odebírat bez prostředníků, z nichž nejdotěrnějšími dokáží být právě Ukrajinci. Všechny politicky – a emocionálně antirusky – motivované námitky proti projektu plynovodu na dně Baltického moře (Nord Stream), který má spojit ruské dodavatele a unijní odběratele, jsou těžko udržitelné. A vůbec nejsou k smíchu, spíš k pláči.
Rusko-ukrajinská plynová fraška
Říká se, že opakovaný vtip není vtipem. Ruští a ukrajinští politici jsou ovšem zjevně přesvědčeni, že v jejich případě platí jiné pravidlo – opakování je matka moudrosti. Po dvouleté přestávce se totiž opět s gustem pustili do hry podle starého schématu. Rusko požaduje od svých sousedů vyšší platby za odebíraný zemní plyn, ti ale platit nechtějí a narušují tranzitní dodávky této energetické suroviny dále do Evropy.
