Dočkáme se prolomení další podobně kulaté („magické“, píší média) atletické mety? Není to jen otázka sportu, tréninkových metod, technologií (vliv měly běžecké superboty Adidas), konkurence, dnes možná i umělé inteligence. Vtírá se i otázka samotných biologických limitů člověka.
Proč se pořád „pokořují“ různé mety či hory?
Upřímně, výkon Sabastiana Saweho nebyl až tak překvapivý. Světové rekordy v maratonu se pomalu, ale pravidelně a soustavně k metě dvou hodin blížily. Bylo tedy spíše otázkou času, kdo, kdy, v jakém závodě a za jakých podmínek (výhodnější jsou horské nadmořské výšky, v jakých vyrůstají a trénují famózní Východoafričané z Etiopie, Keni či Ugandy) metu překoná. Že se tak stalo teď v Londýně, byla pak možná spíš shoda okolností – příznivého chladnějšího počasí, zmíněných superbot či dopoledního termínu závodu.
Přesto se emoce šíří světem i médii. Zhusta narážíme – dokonce ve veřejnoprávní ČTK – na výraz, že Sawe „pokořil“ milník dvou hodin. Ten výraz se nadužívá hlavně ve zprávách o úspěších horolezců. Dočítáme se, že ten či onen horolezec „pokořil“ tu či onu horu. Třeba šerpa Kami Rita „pokořil“ Everest jednatřicetkrát. Ale odpovídá to skutečným pocitům těch lidí? Připadá si Sawe jako „pokořitel“ dvouhodinové mety v maratonu? Připadají si horolezci jako pokořitelé vrcholů?
Blíží se sportovci limitu biologických možností člověka?
I britský běžec Steve Cram, dnes komentátor BBC, po Saweově rekordu prohlásil, že „svět už nikdy nebude stejný“. Při vší úctě k bývalému atletu Cramovi, je to nabubřelé tvrzení.
Změnil se svět, když Jesse Owens v roce 1935 jako první skočil víc než osm metrů do dálky? Když Roger Bannister roku 1954 jako první uběhl míli pod čtyři minuty? Když Jim Hines v roce 1968 jako první zaběhl stovku pod 10 sekund (za 9.95)? Svět se nezměnil, nenalhávejme si to. A nezmění ho ani průlom dvouhodinové hranice v maratonu.
Zajímavější může být spíše to, jak se rekordy vyvíjejí v čase. Kdy jejich překračování zpomalí či se přímo zarazí a ve vzduchu visí otázka: „Nejsme už na hraně biologických možností člověka?“
Abebe Bikila byl rychlý i bos
Ale i tady si musíme dávat pozor. Ještě před nějakými osmdesáti lety se tvrdilo, že uběhnout míli pod čtyři minuty není v možnostech člověka. Pak přišel Roger Bannister a 6. května 1954 v Oxfordu to prostě dokázal.
Byly z toho tehdy v anglosaském světě – ve světě mílí, stop a palců – ukrutné emoce, zřejmě větší než nyní po překonání dvouhodinové mety v maratonu. A ještě něco. Najdete-li si heslo Roger Bannister na Wikipedii, dozvíte se, že to byl britský neurolog a běžec (1929–2018). Ano, závodil v době, kdy se amatérismus bral vážně. Svůj rekord ustavil v Oxfordu už proto, že právě tam studoval medicínu a pak v ní dosáhl slušných výsledků. Když se ho ve stáří ptali žurnalisté, zda je hrdý na svůj světový rekord, odpověděl, že hrdější je na své výsledky v neurologii.
1960: Bosý muž na antické dlažbě a Caslavskasan, miláček Tokia |
Nebo. Mezi neslavnější maratonce historie patří Etiopan Abebe Bikila (1932–1973). Přitom svůj první olympijský maraton, v roce 1960 v Římě, vyhrál bos. Ne, že by byl tak chudý. Od sponzora dostal skvělé běžecké boty, ale nesedly mu, působily puchýře, a proto Bikila raději startoval bos, jak byl zvyklý z dětství i tréninku. A vyhrál ve světovém rekordu 2:15:16.
Ve srovnání s tím už nepůsobí nynější rekord Sabastiana Saweho tak nadpozemsky.
Skočí někdo přes devět metrů do dálky?
Máme šanci se dočkat prolomení podobného magického milníku? Jen omezenou. Nechme teď stranou disciplíny jako hod oštěpem. Tam záleží na sportovních předpisech i technologiích. Změní-li se norma pro oštěp, změní se i špičkové výkony a tabulky rekordů. Zůstaňme raději u běhů či skoků.
Je klidně možné, že někdo posune světový rekord v běhu na pět či deset kilometrů. Ale to by byl posun z času 12:35,36 na, řekněme, 12:34,78. Respektive z 26:11,00 na, řekněme, 26:10,07. Z toho by žádné vlny ani emoce nebyly.
Ale kdyby nějaká běžkyně prolomila světový rekord na 800 metrů, který časem 1:53,28 už od července 1983 drží Jarmila Kratochvílová, to by byla skutečná senzace. Jenže ani tak by to nebyla „magická meta“.
Kdo je největší? Král Leonidas, Zátopek, nebo jakýsi Radek? |
„Magická meta“ čeká snad jen v mužském skoku do dálky. Když byl autor těchto řádek malý kluk, Bob Beamon skočil na olympijských hrách v Mexiku do dálky 890 centimetrů. Byla to senzace. Světový rekord posunul o 55 cm. Na tu vzdálenost nebyla měřicí technika nastavena. Muselo se měřit ručně, pásmem, pro jistotu opakovaně. Ale bylo to tak – 890 centimetrů.
Od té doby uplynulo 58 let. Světový rekord se posunul jen jednou (1991), na 895 centimetrů. Zažijeme tu slávu a emoce, kdyby někdo skočil přes devět metrů? Bylo by to jako běžet maraton pod dvě hodiny? Těžko říci. Těžko posoudit, zda by v této disciplíně pomohly nějaké superboty, sofistikované tréninkové metody, natož umělá inteligence. Takový výkon by přišel jako ryzí překvapení. Tedy jako to, co krmí přitažlivost sportu jako takového.
