Dosud přehlíženou roli v těchto Putinových výkladech hraje také „naše“ Mnichovská dohoda, kterou v září 1938 Británie, Francie, Německo a Itálie ztvrdily odstoupení československého pohraničí a uspíšily tak německou agresi ve střední Evropě. Putin – zcela v tradici marxistické historiografie – vnímá Mnichov jako spiknutí Západu s Hitlerem proti Sovětskému svazu.
Právě toto spiknutí mělo následně Stalina donutit, aby přestal hrát roli mírotvůrce a hledal spásu v narovnání vztahů s Třetí říší. Jinak by to prý západní mocnosti udělaly za něj. To, že se z Putinova vyprávění jaksi taktně vytrácí Československo, o které tu přeci primárně šlo, ponechme nyní stranou.
Generál zapomněl, že je už dávno prezidentem a politikem. Nechtěně ubližuje Ukrajině |
Motivace tohoto Putinova narativu je zjevná. Má za cíl omluvit uzavření paktu Molotov-Ribbentrop, kterým se Stalin s Hitlerem v srpnu 1939 domluvil na přepadení a následném rozdělení Polska.
Neustálým poukazováním na poklesky Západu z předcházejícího roku – a zveličováním vůle Polska domluvit se s Hitlerem proti SSSR – se tak má zapomenout na to, že to byl ve výsledku Stalin, kdo se s Hitlerem skutečně spikl a až do přepadení Sovětského svazu v červnu 1941 hrál roli věrného spojence Třetí říše. Tato nepříjemná část historie je tak vysvětlena a Rusko opět může hrát roli toho hodného, stylizovat se do pozice hlavního bojovníka s nacismem a oslavovat úspěchy rudé armády na východní frontě.
To všechno by se mohlo zdát jako rétorické cvičení, popřípadě odborný spor mezi historiky odkázaný na akademickou půdu. Ne tak v Rusku. Je třeba si připomenout, jakým způsobem Putin obhajuje svou agresi proti Ukrajině. Je to přece boj proti „nacismu“ a pokus o „denacifikaci“ Ukrajiny, jež prý ruského prezidenta donutily k vojenské akci.
Pozor na vyzbrojenou Evropu, varuje přední americký analytik. Skončí to prý další válkou na kontinentu |
Jsou to naopak Ukrajinci, kdo – stejně jako za druhé světové války – podlehl vábení pravicového extremismu a rozhodl se tyranizovat své ruské spoluobčany. K tomu se připočte dodatečná teorie o spiknutí Kyjeva se Západem a představa války na Ukrajině jako ideologického střetu „kolektivního Západu“ vůči Rusku, a je hotovo. Historii bylo učiněno za dost, a s jistou mírou imaginace lze opět tvrdit, že Moskva je v právu.
Těžko říct, kolik lidí v Rusku této verzi dějepisu skutečně věří. Vzhledem k solidní podpoře Putinova režimu se však zdá, že ne úplně málo. Pro nás ostatní se pak jedná o cennou připomínku toho, jak významnou roli hraje studium historie pro lepší porozumění současnému světu.
Zejména pokud v něm hrají roli státy, jejichž celý politický leadership uvažuje v historických paralelách, touze vyrovnat se hrdinským činům svých dědů a snaze napravit všechny skutečné i domnělé ústrky, kterých se na něm ostatní v minulosti dopustili.
