Nedorazila ani následující týden. Pravda, to zrovna byly Vánoce, a tak pošta fungovala na baterky. Balíkonoši z řad dočasných zaměstnanců často bloudili a balíky s nimi. A v depu brala telefony, místo halasného chlapíka z Indie, poněkud přihlouplá umělá inteligence. Můj skoromanžel K. prohlašoval, že od doby, co britskou Královskou poštu koupil Čech, visí nad ní duch České pošty.
Duch za to ale nemohl. Mohla za to čtrnáctidenní dovolená našeho pošťáka. Opálený a ve skvělé náladě nám balík donesl v pátek 3. ledna. Na hodinu přesně 14 dní od chvíle, co Kathy balík odeslala.
Popravdě: s půlkou beránčího stehna jsme se rozloučili už pár dní předtím. Shodli jsme se, že by se nám víc líbilo, kdyby ho zbaštil neskrupulózní poštovní zaměstnanec, než kdyby se zkazilo. Teď, když jsem si nesla domů balík vonící silně uleželým skopovým, jsem tiše děkovala Bohu za to, že pošta neposlala maso zpátky do Yorkshire.
Co čekáš od fronťáka? Některé obchody jsou jako Potěmkinova vesnice |
Když K. balík rozpáral, uzrálá vůně mě málem porazila. Málem porazila i K., ten ale zarytě tvrdil, že maso vůbec není cítit, a že ne s masem, ale s mým nosem je něco v nepořádku.
Co jsem měla dělat? Posypala jsem maso směsí koření a strčila ho do trouby s tím, že ho budu péct při nižší teplotě řadu hodin, aby se celý flák prohřál na 85 či více stupňů (to je teplota, při které do pěti minut zdechne Salmonella, Shigella i Listeria a spolehlivě se rozloží případný botulotoxin).
K., spokojen, že se maso peče, odešel do práce. Maso prosmrdělo celý byt. Pokoušela jsem se pracovat, ale moc to nešlo: představovala jsem si K., jak se na maso vrhne, až přijde z rachoty – a já ho potom v mrákotách povezu do špitálu.
A tak jsem volala kamarádce Míše. A vysvětlila jí, že stehno je nejspíš životu nebezpečné, ale K. si příliš váží Kathy, než aby si to přiznal. Jestli maso vyhodím, nejspíš mě zabije.
Honění bychů je nevděčná činnost, ještě nikdy nikdo žádného nedohonil |
„No…“ odtušila. „A chceš být radši zabitá, anebo vdova?“
„Radši zabitá! Jak bych bez K. mohla dál žít?“
„No tak ho spal! Zapomeň, že je v troubě. Spálený na uhel ho nesežere.“
Sice jsem si nebyla tak jistá, že moje láska nepozře i flákotu spálenou na troud, ale ve spáleném mase přece nemůže přežít nic nebezpečného. Nebo ano? Nastavila jsem troubu na max a snaživě na maso zapomněla.
K. přišel z práce dřív, než jsem čekala. Vytáhl plech z trouby, konstatoval, že je pečínka trochu suchá, polil ji pálivou omáčkou a zkonzumoval všechno, co se mi nepovedlo zpopelnit. Ráno mě probudily duté rány: můj drahý věnoval zuhelnatělé zbytky strakám a ty mlátily masem o beton ve snaze ho rozštípat na menší kusy.
A víte co? K. i straky přežily bez úhony.
Tomu říkám úspěšný management zatoulané půlky stehna.
