A tentokrát by úplně nejradši vylezl zpod peřiny až v úterý 18. listopadu, protože den předtím, Den boje za svobodu a demokracii, nepatří k jeho nejoblíbenějším a je jisté, že ti, kdo se k tomuto svátku hlásí, mu to v pondělí na avizovaných demonstracích dají pěkně sežrat. A nejen proto, že se je předseda vlády kvůli svému vlažnému postoji k 17. listopadu 1989 rozhodl poslat v pondělí do práce.
Máte rádi slovenského premiéra Roberta Fica?
Pád komunistické moci na podzim 1989 probíhal v bývalých satelitech Sovětského svazu různě. Jen Češi a Slováci prožili víceméně stejný příběh, protože tenkrát žili ve společném státě. A desítky let slavili 17. listopadu, v den výročí sametové revoluce, státní svátek. Až letos je to jinak. Slováci budou mít v pondělí pracovní den.
„Zevšednění“ listopadového svátku
Uplynulé dva roky přinesly zmrazení vztahů mezi Prahou a Bratislavou na vládní úrovni. Premiérovi Petru Fialovi a jeho lidem se nelíbil postoj Ficovy vlády k válce na Ukrajině, a tak se Slováky ukončil tradiční mezivládní konzultace.
UHRYGabriel Sedlák vás v rubrice Uhry zve nejen do regionů, jež kdysi tvořily Uhersko, které je společným dědictvím zejména Maďarů, Slováků, Němců a Židů, ale i do širšího okolí. A v neposlední řadě se věnuje i uhrům s malým „u“, tedy různým chybám na kráse tamních společností. |
Znamená jiný „režim“ v pondělí 17. listopadu v obou zemích nějaké další výraznější rozevírání nůžek mezi českou a slovenskou společností? Nikoliv. A to nejen proto, že s nastupující garniturou v Praze už Češi a Slováci spolu znovu „mluví“. Slovensko sice má svá různá trápení, která jsou kvůli ukrajinské otázce vnímána vyostřeněji, nadále však zůstává funkční demokracií, byť s některými kulantně řečeno estetickými nedostatky.
A jakkoliv má na Slovensku řada lidí, kteří se hlásí k odkazu listopadu 1989, problém se „zevšedněním“ Dne boje za svobodu a demokracii, věcně vzato jde o důsledek rozhodnutí vlády vyždímat ze Slováků v rámci tzv. konsolidace vyšší celoroční ekonomický výkon. Proto je od letošního roku 17. listopad na Slovensku sice nadále státním svátkem, ale současně též pracovním dnem.
Na obranu Ficova kabinetu je na místě uvést, že pracovat se na Slovensku bude v příštím roce také o dalších dvou svátcích – 8. května (Den vítězství nad fašismem) a 15. září (svátek Panny Marie Sedmibolestné). Takže si zjednodušeně řečeno bude muset odepřít „svůj“ svátek i sám Fico, který tradičně nejvíc zdůrazňuje význam porážky nacismu v druhé světové válce, jakož i slovenští věřící křesťané, kterým se nepochybně ulevilo, když s pracovním režimem v onen zářijový svátek souhlasil i Vatikán.
Tím však Ficova obrana končí. Osmého května a patnáctého září se má jít do rachoty jen v příštím roce, kdežto sedmnáctý listopad má zůstat pracovním dnem snad na věčné časy. Ty, jak víme, jsou v řízení státu planou iluzí, a tak je velice pravděpodobné, že až po nějakých příštích volbách bývalého komunistu Roberta Fica vystřídá opět některý z politiků nezpochybňujících zásadní přínos Listopadu 1989 pro naše společnosti, bude se zákon o státních svátcích znovu přepisovat.
„Byl to komunistický puč“
Ano, Slovensko je demokracií a platným členem EU a NATO. A je dokonce natolik zdravou demokracií, že v jejím čele může stát i politik, opírající se o legitimní parlamentní většinu, který nedokáže docenit význam dějinného okamžiku, jenž mu umožnil oním ústavním lídrem se stát.
„Arogantní“ Fico pobouřil studenty, odešli ze sálu. Jděte si do války, řekl jim |
Média léta připomínají Ficova slova o tom, že si Listopadu 1989 ani nevšiml. Dnes, během svého setkání se studenty v Popradu, svůj „vlažný postoj“ k 17. listopadu 1989 vysvětlil. Podle serveru Aktuality.sk řekl, že listopadová revoluce před 36 lety byl „komunistický puč“. „Špičky komunistické strany v roce 1989 pochopily, že země není konkurenceschopná, že hospodářství, jež je založeno na státním vlastnictví, nemůže fungovat. Tak udělaly rozhodnutí a pustily to.“ Žádná zmínka o tlaku československé veřejnosti na komunistické vedení země nebo o mezinárodní situaci, která k tomu „pustily to“ taky nemálo přispěla, natož něco jako „díky, že můžem“.
Někdy má člověk při pohledu zdáli pocit, že slovenská opozice reaguje na Roberta Fica až zbytečně hystericky. Když ale vidíte politika, který se neštítí osobních kontaktů s lídrem Ruska, jež už čtvrtý rok vede válku proti Ukrajině, který straší pučem, obdivuje údajnou efektivitu autoritářských režimů, přemýšlí o redukci počtu politických stran a odkladu krajských a komunálních voleb…, jistý stupeň neklidu chápete.
Třeba je Fico přesvědčený o tom, že k ideálu, ke kterému by Slováky možná chtěl dovést, disponoval-li by ústavní většinou, by se jednoho dne dopracovali i komunisté, kdyby to před těmi 36 lety nevzdali.
Robert Fico v pátek v Popradu studentům, z nichž část cinkala klíči a diskusi s premiérem opustila, také řekl, že nejpodstatnější výzvou dneška je svoboda projevu, jiný názor, i když to zaznělo víceméně v souvislosti s jeho spory s Bruselem. Vida. Přestože si Listopadu 1989 údajně nevšiml, jeho velký výdobytek, svobodu projevu, si nakonec osvojil. Zdalipak by se tak stalo, i kdyby to soudruzi tenkrát dávno „nepustili“, se už zřejmě nikdy nedozvíme.
